Babičky, krabičky a poučení z krizového vývoje

VESELÁ NÁPLAVA Plastové naplaveniny do řeky nepatří, to uznáme asi všichni. Kdo ne, tomu doporučuji zajít se podívat na jez u Karlových lázní. Jenže kromě nánosů bordelu ve Vltavě se do Prahy dostává s náplavami i množství jiných plastů. A i ty mají být řádně zrecyklovány.

S podzimem přichází i čas posvícení, poutí a zabijaček, které přinášejí i jeden specificky českomoravský fenomén zvaný výslužka. Poznáte ho tak, že se obvykle v neděli a pondělí zavazadlové prostory autobusů směřujících do Prahy kromě klasických kufrů a sportovních tašek plní přepečlivě ukládanými taškami, zjevně obsahujícími skleněný či plastový obsah, který se za žádnou cenu nesmí překlopit.

Plastovou krabičku, ve které jste si svou prdelačku nebo svíčkovou přivezli, totiž mnozí v roztržitosti vyhodí a pak jsou při další návštěvě maminkou či babičkou peskováni, proč krabičku nepřivezli nazpátek a do čeho jim to má pořád dávat.

Na sociálních sítích jsem zaznamenal, že je to celkem rozšířený fenomén. Sliby „budu vracet krabičky“ jsem viděl v novoročních předsevzetích i narozeninových gratulacích maminkám, dokonce i jeden tutoriál, jak na krabičku nezapomenout.

Propagátorka českého životního stylu Alena Damijo, kterou voda zanesla ze Šumavy až do Británie, ve své rukověti pro pochopení mentality Angličan v Česku píše, že babička vám klidně věnuje kila potravy z nejlepších surovin, ale když nepřivezete nazpátek krabičku, začíná válka.

Náplava může potvrdit z vlastní zkušenosti. My to s manželkou máme hned z několika stran, takže na dočasně ubytované nádoby máme v kuchyni vyhrazeno zvláštní šuple. A samozřejmě to přináší i půvabné momenty, když před odjezdem na víkend mezi balením narychlo dumáte, zda ta či ona krabička patří právě příbuznému, ke kterému se vyráží.

Další věc, taky spojená s podzimem, je zavařování. A na zavařování jsou potřeba sklenice. Hodně sklenic. V některých rodinách je sběr nádob na výpěstky v podstatě celoroční proces. A taková sklenice, to je pak poklad.

O poklady se samozřejmě vedou líté hádky a boje. Zrovna tuhle jsem u nás v ulici u zelené popelnice našel položená dvě plata plná pečlivě vymytých skleniček. Malé dvoudecky, možná čtyřicet kousků, všechno s víčky, dokonale připravené na dávku džemu nebo chilli omáčky. Raději si nechci přestavovat, co dramatického předcházelo jejich odnesení k odvozu.

Protože i u nás se celkem vášnivě zavařuje, na zlomek vteřiny mi prolétlo hlavou přivlastnit si ten drahocenný poklad, který by dokázal pobrat produkci průměrné české zahrady. Ale pak jsem je tam nechal, co když si to majitel nakonec rozmyslí…

Scény s krabičkami na výslužky i se sklenicemi na zavařování nám můžou připadat směšné nebo staromódní. Ale když o tom přemýšlím- odehrává se v nich přesně to, čemu se dnes v příručkách a v televizi honosně říká „cirkulární ekonomika“.

Taková ta autentická, než se tématu chopila marketingová oddělení korporátu a umělecká sféra, což jsou přesně skupiny, které dokáží značné části veřejnosti svou osobitostí jakoukoliv politickou agendu dokonale zprotivit.

Naší generaci třicet pět až čtyřicet pět z dětství straší v hlavě Zdeněk Svěrák s naléháním „neopouštěj staré věci pro nové, i když barva šediví a prýská“ a znám jednoho, který kvůli tomu má trauma pokaždé, když vyhazuje do koše rozdrbané triko.

Ale na druhou stranu si z hlubokého dětství před rokem 1989 ještě pamatuju, jak vzácným pokladem byla stylová igelitka s logem místního obchoďáku.

Možná právě tohle je to „uskromnění“, které bychom si měli odnést z dnešních těžkých časů. Že každá plastová krabička a sklenice od okurek má svou hodnotu.

To je zelená politika pro každého, bez ohledu na jeho poměr k cyklostezkám, komunitním zahradám nebo jiným programovým hitům progresivních partají, které nám byly předloženy coby vlajkové lodi environmentalismu.

Každou poctivě vrácenou krabičkou a zrecyklovanou zavařovačkou přispějete světovému klimatu určitě smysluplněji než pořízením elektromobilu.

Protože vaše venkovská babička byla Greta mnohem dřív, než to bylo cool.