Běsnění kontinuálního vysílání

KOMENTÁŘ Život v turbulentní době. Bojujeme války – s infací, covidem a na Ukrajině. To všechno nahrává tomu, že jistá skupina lidí neustále nutí ostatním představu, že informovat občany je nezbytné, nutné a pokud možno potřebné neustálým zasypáváním zbytečnými poznatky. A k tomu slouží kontinuální vysílání zpravodajských televizních a rozhlasových stanic.

Udělejme si výlet do příběhu, který je absurdní.  Ale ti co se v médiích pohybují, tak vědí, že je za vlasy přitažený mnohem méně, než by se na první pohled mohlo zdát.

Globalizovaný svět. Během pár vteřin díky síťovému propojení v počítačích českých mediálních firem hvízdne zpráva, že ve španělské Valencii došlo k výbuchu na pláži. Nic víc, nic míň. „Ježiši Kriste,“ zakvílí unavená editorka, „musíme jet kontinuál, všechno připravte,“ stačí ještě jíkavě říct, než spolkne suchou slinu.

„Volejte Frantu,“ navrhne produkční. Franta je zahraniční zpravodaj ve Španělsku, jenže ani on pochopitelně zatím nic neví. Nicméně za čtyřicet minut už je Franta ve vysílání. Musí být. „Františku, Valencii postihla tragédie, co se stalo, můžeš nám popsat situaci,“ ptá se s tragickým výrazem moderátorka ze studia.

„Tady na pláži za námi...,“ v tuto chvíli musí Franta ukázat rukou, kde za námi, protože hloupý divák by mohl nabýt dojmu, že se událost, o které zatím nikdo téměř nic neví, stala třeba na pláži před námi.

V tu chvíli už v produkčním newsroomu vypuklo šílenství. „Kdo nám k tomu něco řekne,“ ječí editorka a prsty přehrabují kontakty zanesené v počítačích, mobilech či v zápisnících.

„Mojmír, něco nám k tomu řekne Mojmír,“ navrhne spásnou záchranu jeden z redaktorů. Mojmír má za sebou prestižní univerzitu, je profesorem, vystudovaná iberostudia. Co na tom, že se jedná o odborníka na španělskou literaturu a Cervantese.

„Tragická událost ve Valencii rozesmutněla celý svět,“ pronáší moderátorka ze studia a Mojmír ji přitakává: „Španělsko je jednou z kolébek evropské vzdělanosti a humanity, a proto je nutné brát tento útok jako útok na samotnou podstatu západní civilizace...“

Na řadu musí přijít bezpečnostní odborník a analytik. Konec konců tím je dnes téměř každý. „Ludva, dlouho už nebyl ve vysílání Ludva,“ oddychne si editorka a jen co zmizí z obrazovky Mojmír, tak jsme ve spojení s Ludvou. Co na tom, že dělá ochranku v bance a jeho největší spojení se zemí na Pyrenejském poloostrově je skutečnost, že k dnešnímu obědu měl španělského ptáčka. Ludva se však nenechá pobízet: „...pokud mám ty informace (ve skutečnosti žádné nemá), tak došlo k útoku na pláži. To je jasný signál toho, že hanebný útok byl veden na měkké cíle a samotný kriminální akt vykazuje jasné rysy globálního terorismu.“

 

Editorka si na chvíli oddechla, další kolega novinář totiž přišel s kontaktem na Čecha, který žije už dlouho ve Španělsku. Když mluví Kamil, obrazovka ho označuje za odborníka pracujícího ve španělském koncernu. „Valencii znám velmi dobře (rozuměj před půl rokem tam přistálo moje letadlo), celé město rezonuje tragédií a následky jsou všude patrné a čitelné…“ Nutno ale poznamenat fakt, že ve skutečnosti je Kamil 150 kilometrů daleko, v letovisku umývá nádobí a za posledního půl roku nevytáhl z prázdninového resortu paty a z dřezu ruce.

Mezitím přicází editorčina velká chvíle. Korunu všemu dají politikové. Čert vem to, že svoji přítomností zamořují veřejný prostor a že média jim poskytují místo, aby se vyjadřovali naprosto ke všemu. Počínaje vydáním posledního CD rockové legendy, přes pokácený strom v Horní Malé Úpě až po recept, jak si udržet pěknou postavu. Editorka si je vědoma, že se k dnešní tragédii musí vyjádřit takoví politici, aby to mezi nimi jiskřilo. Na obrazovce musí být přeci neustálé napětí a stres. Volba padla na Helenu a Margitu ze znepřátelených stran. Obě na možnost sebeprezentace okamžitě přistoupí, konec konců být na obrazovce je k nezaplacení. Co na tom, že Helenu zastihli s hlavou v kadeřnickém korýtku a Margitu právě probudili a ani jedna netuší, co se ve Valencii děje.

„V první řadě musíme vyjádřit Španělsku podporu v nelehké době…,“ urve si první vteřiny u telefonu Helena, aniž by zvedla hlavu s přitisknutým sluchátkem z kadeřnické mycí mísy. „Musíme být jednotní a dát najevo, že se zastrašit rozhodně nenecháme…,“ sekunduje Margita a rukama doma hledá kafe. „My jako opozice jsme ale navrhovali navýšení rozpočtu do oblasti bezpečnosti,“ rozohní se Helena se šamponem na hlavě a pokračuje: „...ale byli to vaši poslanci, kteří celou záležitost shodili ze stolu. Jak se teď můžete podívat těm občanům Valencie do očí…“

Editorka je dojatá. Má to grády, je to skvělé. Co na tom, že řeč už je o něčem zcela jiném. Produkční je v euforii. „Zvládli jsme to,“ šeptá a dolévá si panáka vodky do džusu. „Jsme dobří, zvládli jsme kontinuální vysílání,“ děkují si obě ženy vzájemně očima. A že na pláži v Valencii vybuchl starý válečný granát a nikomu se nic nestalo, není už vůbec důležité.

Tedy do té doby, než počítač výhružně zabzučí. „Bože, dopravní nehoda v Řecku. Musíme jet kontinuální vysílání,“ hroutí se editorka a polyká Lexaurin. „Volejte Jarku!“