Černý může, bílý nikoliv. Hyperkorektnost nás stahuje do pekla

KOMENTÁŘ Na konci roku 2021 překvapila divadelní veřejnost zpráva o tom, že pražský Činoherní klub nezíská prodloužení autorských práv na hru Ujetá ruka.

Ondřej Sokol totiž hraje černocha a jelikož nedisponuje toto divadlo žádným regulérním africkým černochem, spadla klec.

O sedm měsíců později se sopranistka Angel Blue rozhodne k bojkotu veronského operního festivalu z toho důvodu, že si ruská sopranistka Anna Netrebko začernila obličej, když zde předváděla postavu etiopské princezny v opeře Aida.

Angela Blue označila použití blackface za hluboce scestné a založené na archaických divadelních tradicích, které nemají v současné společnosti místo.

Z toho by se dalo usuzovat, že černé mají hrát černí a pokud to bude naopak, tak si nemají bílí rozhodně pomáhat černými líčidly.

Mezitím ovšem byly zatíženy americké a britské filmové a televizní produkce určitými kvotami, které předepisují, kolik by se mělo v daném filmu nebo seriálu objevit herců bílé, černé, rudé, žluté a další pleti. Už to zavání trochu šíleností, protože najednou není důležité, jak je člověk dobrý herec a zda práci ostatním nekazí, ale rozhodující je znovu barva pleti. Nevracíme se k rasismu?

A sešněrovanost těmito kvotami pak dá vzniknout filmu Kennetha Branagha Smrt na Nilu, který je jedním z dalších zpracování slavné knihy Agathy Christie. Naprosto chápu režisérskou licenci, kdy je možné přistupovat k uchopovanému dílu dle vlastního uvážení, ale musím se ptát: Neměla by pravidla platit pro všechny?

Vzal jsem si do ruky knihu Agathy Christie a našel v ní popis, že Salome Otterbourne byla spisovatelka, která voněla špiritusem a vyznačovala se přehnaně světlou kůží, protože nechodila na slunce. Ve filmu je z ní rázem bluesová zpěvačka a má kůži černou. Další postava je, podle Agathy Christie, hamižná bohatá madam van Schuyller, která neváhá okrást zavražděnou hlavní hrdinku o perly. Svým chováním povýšená žena doslova tyranizuje společnici Bowersovou. V nové verzi detektivky je ale van Schuyllerová laskavá žena, která svůj majetek rozdala chudým a revolučnímu hnutí, nic neukradne a Bowersovou netyranizuje, nýbrž je společně s ní lesba a vzájemně se milují. I děj posledního zpracování Smrti na Nilu je zasazen do konce 30. let, kdy jedna z nejbohatších Američanek Linnet Ridgeway zemře na lodi smrtící střelou. Ještě před tím nám ale tvůrci snímku představí jejího bratrance, který je správcem jejího veškerého majetku. Nejenže ho hraje indický herec, ale tvůrci filmu nám dokonce říkají, že to je indický bratranec.

To je neslýchané. Ať byla naše historie jakákoliv, nesmíme ji překrucovat. Ve 30. letech 20. století by nebylo možné, právě z nesprávných společenských vazeb, aby nejbohatší Američanka měla indického bratrance a správce majetku. A pokud budeme dnešní generaci předkládat tyto žvásty a překrucovat historii s jejími nedostatky, tak rasismus nikdy nevymýtíme. To, co dělá Kenneth Branagh ve svém filmu a pochopitelně jakékoliv hyperkorektní hnutí současnosti, je spíše medvědí službou. Brzy se tak můžeme dočkat třeba vážně míněného díla, kde bude vystupovat Adolf Hitler a po jeho boku jeho vlastní osobní židovský rabín. A to všechno proto, aby byly zachovány rasové filmové kvoty.

Svět se zbláznil a řítí se do pekla. Nečeká nás nic hezkého. Brzy přijdeme o tříkrálové sbírky, protože ty fary, které nebudou disponovat chlapci černé pleti, budou jen stěží předstírat, že Baltazar je ten černý vzadu.

A hyperkorektnost zmagořených mozků může brzy dojít tak daleko, že řada dnešních žen, ale i mužů skončí na děsivém seznamu nepřátel. Barví si totiž vlasy. A není náhodou obarvení si vlasů na tmavo archaickým nesmyslným rasistickým gestem? Dnes už by mě nepřekvapilo vůbec nic.