České žaludky jako popelnice. Ty blafy vám nezlevníme, vzkazuje vláda

KOMENTÁŘ: Dej českému pašíkovi kus pochybného žvance – zbaští to jako Rothschild kaviár. Tak lze v kostce přirovnat přístup výrobců potravin k tuzemskému spotřebiteli. Vláda navíc odmítla snížení DPH na potraviny, takže na ošizených a navíc předražených šmakuládách si budeme pochutnávat i nadále.

Zhůvěřilosti, jichž se nadnárodní firmy vůči českým spotřebitelům dopouštějí, jsou letitým evergreenem. Našinec si už zvykl na to, že porovnávat ceny a kvalitu potravin s Německem je házení hrachu na zeď. Kouzelná formulace obhájců diskriminace českých zákazníků – určená pro nejširší veřejnost – zní vždy nějak takto: „Každá země mě svá specifika a své zvyky.“ Jasně. Takže Češi jsou takoví fajnšmekři, že si rádi připlatí za ošizené jídlo, zvláště když tuzemské platy koukají těm německým pořád pěkně zdaleka na záda.

Korunu tomu aktuálně nasadil český kabinet pod rozšafným vedením profesora Petra Fialy, který odmítl snížení DPH na potraviny v českých obchodech. Ta je přitom v evropském kontextu nemravně velká. Důvod? „Velkou vůli k zásahům do DPH rozhodně uvnitř vlády nevidím,“ lakonicky prohlásil premiér po jednání s ministrem zemědělství Zdeňkem Nekulou. A je to.

Za nákupy do Polska

Sociálními sítěmi se šíří fotografie, jak Češi čím dál více jezdí nakupovat do polských obchodů. V mobilních telefonech se odehrávají rozhořčené diskuze, proč čtvrtkilogramové balení nějakého margarínu stojí v domácích obchodech více než půlkilogramové téhož výrobku v Polsku.

Právě země našich hrdých sousedů je – vzhledem k nulové hodnotě DPH na potraviny – aktuálně nejžhavější destinací pro nákupy jídla. Nájezdy českých zákazníků jsou přitom v poslední době natolik masivní, že Poláci začínají mít Čechů plné zuby. Poměrně logicky nechápou, proč by polský trh měl řešit neschopnost české vlády.

Mezi vrcholné akty zoufalství se ovšem zařadil většinový názor českých politiků ohledně případného snížení DPH, když novinářům nestačila poněkud laxní odpověď premiéra. A jak se politická scéna staví k snížení DPH? Považte, nadnárodní řetězce by si prý promítly snížené ceny do svých marží, takže spotřebitel by nakonec žádnou slevu nezaznamenal.

No tě pic! V Česku tedy máme setrvalý stav, kdy si zvolení zástupci lidu neví rady se základními záležitostmi, na nichž stojí důvěra občanů ve stát. Zvláštní je, že když přijde řeč na témata, jako je například Green Deal nebo smutně proslulá energetická burza v Lipsku, titíž politici vždycky najdou cestu, jak podobné šílenosti před domácím publikem „obhájit“.

Příliš drahý šlendrián

Zaslechnuto nedávno v pražské tramvaji: „Kolik lidských tragédií bude muset přijít, než si politici uvědomí, že takhle to dál nejde?“ A je to pravda. Naši zvolení zástupci místo komplexního řešení – protiinflačního a protikrizového štítu – vymýšlejí buď jen částečně funkční řešení nebo rovnou výmluvy, proč něco nejde.

Naprosté chucpe je, že si politici v této konstelaci neváhají zvednout platy. Není lidsky nízké, když volič při pohledu na tuto neschopnost rozhořčeně volá: „Za co si zvedáte platy? Za co?“ Nepoměr výkonu a odměny u většiny českých politiků je naprosto evidentní.

Například typický řadový poslanec, jehož jediná práce spočívá v občasném zvedání ruky podle pokynů předsedy poslaneckého klubu, si od ledna nově přijde na více než 102 tisíc korun měsíčně. Paní u pokladního pásu, u níž takový poslanec zaplatí nákup na víkend, na výplatní pásce najde necelých 21 tisíc.

Tato pokladní kromě toho, že pracuje v naprostém stresu, kdy nesmí učinit sebemenší chybičku, ovšem musí taky řešit otázku, z čeho – vinou neschopnosti „svých“ politiků – zaplatí drahé energie a na které potraviny večer po směně uplatní zaměstnaneckou slevu, aby se vešla do svého denního rozpočtu. Večer si pak domů odnese blaf, který by Němec nebo Polák omlátil výrobci o hlavu.

O Češích se někdy posměšně říká, že jsou malým národem s malými cíli. Ve znaku ale ještě pořád mají lva.