Česko na 1. místě. Republika založená na lži potřebuje lidství, ne nenávistné demonstrace

KOMENTÁŘ: Demonstrace, protidemonstrace, čaj, rum, bum. Emoce planou, přičemž se blíží 17. listopad. Ještě se to v lokále asi pořádně porve, paní Müllerová.

Kdo nezná Švejkovu bytnou, ať si s perexem – to je to tučné na začátku – neláme hlavu. Cílem tohoto textu ostatně není vzpomínání na klíčové dílo Jaroslava Haška, nýbrž lehká připomínka několika historických záležitostí, z nichž některé spadají do ranku jasných faktů. Kromě nich však ještě existují další události, jež jedni zařazují mezi spekulace, ale druzí – včetně autora tohoto textu – rovněž mezi nezpochybnitelné skutečnosti. Takže pojďme na to.

Lhář Masaryk

Nejen monarchisté, kteří se slzou v oku vzpomínají na Rakousko-Uhersko, ale i mnozí zastánci republiky čím dál častěji připomínají skutečnost, že ten slavný prezident Osvoboditel alias TGM – se svým pobočníkem Benešem – prachsprostě lhal tehdejšímu americkému prezidentovi Wilsonovi při lobbingu za vznik samostatného Československa. Čeho se ta kardinální lež týkala? Masaryk americké hlavě státu tvrdil, že v nově vzniklé ČSR nebudou národnostní menšiny. K čemu tato lež vedla koncem třicátých let, je nasnadě. Vysoce nastavené fabulační laťce se pak přiblížili už jen komunisté po 2. světové válce, když se obecenstvu prezentovali jako místní pobočka mírumilovných tibetských mnichů, nikoli jako odnož Stalinova barbarského mechanizmu.

Mimochodem, jedním z důvodů, proč to po válce lidé ve volbách „naházeli“ komunistům, byly i vzpomínky na dnes tolik vychvalovanou první republiku. V ní platilo, že kdo se narodil chudý, většinou taky jako chudý umřel. A hlavně: podle vyprávění pamětníků se tehdejší bohatí lidé chovali ke svým chudým spoluobčanům nechutně nadřazeně. Takže nejen pachuť ze zrady Francie a Anglie před 2. světovou válkou a vděk za osvobození SSSR – i tento důvod stál za vzestupem komunistů v poválečné době.

Připomeňme si často zmiňované diskuze ohledně toho, zda se republika měla, či neměla v roce 1938 a o třicet let později bránit cizím armádám. Nebránila, čímž si na desetiletí dopředu zadělala nejen u Poláků na sarkastický a víceméně trvalý úšklebek zvenčí. Nemá cenu si nalhávat, že zejména v osmatřicátém by to – bez pomoci spojenců – dopadlo jinak než drtivou porážkou. Z ní by však vyrostla nová země. Praha by sice byla ošklivě pobořena, stejně jako Varšava, nicméně ti, co by přežili, by obnovili republiku v úplně jiných mantinelech, než jaké nalajnovali komunisté.

Demontáž totality

Vesele si v čase poskočme a podívejme se na takzvanou sametovou revoluci, která „odstartovala“ 17. listopadu 1989. Přestože je tato událost hojně prezentována jako ohromné vítězství pravdy a lásky, podle zasvěcenců jednoznačně šlo – v neudržitelné situaci – o pokojnou demontáž totalitního režimu ze strany silových složek, čímž se nemyslí tehdejší Veřejná bezpečnost nebo legrační Lidové milice. Kdo si chce o tématu zjistit více, má samozřejmě širé možnosti. Jedno je ale jisté: žádní studenti ani disidenti nemohli nenásilně svrhnout důmyslně zkonstruovaný režim, který byl založený právě na brutální síle.

Pro všechny pochybovače například očité svědectví z okruhu autorových přátel a známých: lokální delegace Občanského fóra s policistou v civilu – nedostudovaným právníkem – přijíždí kousek za Prahu diskutovat s občany o právě probíhající „sametové revoluci“. Zmíněný policista, jehož k účasti přemluvili bývalí spolužáci z vysoké školy, u vchodu do sálu potkává nenápadného pána, který je spoluorganizátorem akce. Vše je milé a přátelské až na malý detail, totiž to, že onen nenápadný chlapík chodí pravidelně obědvat do závodní jídelny na pražském obvodním ředitelství SNB, přičemž ve službě nemusí nosit uniformu ani odznak kriminální služby.

Kdo by i toto svědectví považoval za nepřátelský útok na jedinou „pravdu“ o konci totality v této zemi, nechť si najde na YouTube záznam besedy bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ, soudruha Milouše Jakeše, kdesi v pražské oblastní organizaci komunistů. Beseda se uskutečnila před několika lety, nedlouho před Jakešovou smrtí. A co v ní zaznělo? Hlavně nářek bývalého šéfa tuzemských komunistů, že Státní bezpečnost na konci roku 1989 důsledně odřízla celé tehdejší vedení KSČ od klíčových informací. Asi jim tehdy nefungovaly telefony nebo co.

Jen jedny peníze

Takzvaná sametová revoluce nakonec naštěstí vyústila v to, co měla, a to bez krveprolití. Dalším významným milníkem v dějinách této republiky byl pak památný výrok tehdejšího ministra financí Václava Klause, a sice, že neumí rozpoznat špinavé peníze od čistých. Toto slavné sdělení přineslo konsekvence, jež poznamenávají republiku dodnes.

Když tedy dnes někdo chodí protestovat na náměstí za svou zemi (ČR na 1. místě), měl by si osvěžit historické souvislosti, aby alespoň věděl, za jaký stát „bojuje“. Stejně tak by však měli učinit i ti, kteří při jakémkoli výročí vypouštějí do éteru prvoplánové oslavné ódy na TGM, první republiku či kvalitu demokracie v Česku.

Žijeme v divné zemi, kterou historie docela nepěkně semlela. Co s tím? Nenalhávat si nic o minulosti, občas si připomenout slavný Kennedyho výrok („Neptej se, co vlast může udělat pro tebe, nýbrž se ptej, co ty můžeš udělat pro svou zemi“), ale hlavně nosit v hlavě a srdci klíčové sdělení: „Lidství je více než jakýkoli národ!“