Jak jsem po pěti letech navštívil KFC. A prozřel v Kauflandu…

Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že držím stoprocentně krok s naší postmoderní dobou a s jejími vymoženostmi. V podstatě jsem po tom ani netoužil. Nejsem typ člověka, který musí mít nejnovější telefon ani pc. No a na Instagramu zásadně nedělám hashtagy a také neplatím hodinkami (žádné nemám). Na druhou stranu jsem nikdy neměl pocit, že bych nějakým způsobem zaostával či se neorientoval v současném životě. Události minulého týdne mě však lehce vyvedly z omylu.

Začalo to ve čtvrtek, když jsem zhruba po 5 letech navštívil známý fastfoodový řetězec KFC. K obědu jsem si objednal jedno z nabízených menu, které mělo kromě tradičních kuřecích pochutin zahrnovat také bezedný kelímek. „Že by nějaký dvoulitrový drink?“ napadlo mě.

Vše bylo jinak, na tácku byl připraven prázdný kelímek, a to vzhůru nohama. To ve mně okamžitě vyvolalo pocit, že jsem byl podveden. Jestliže se ona bezednost vykazuje prázdnotou, tak je to sice zajímavý vtip, ale já jsem tam rozhodně nechtěl být nikomu pro smích. Žádné problémy jsem ale nechtěl vyvolávat. Jídlo mi chutnalo, nepil jsem k němu nic a na protest jsem poté prázdný kelímek vyhodil do koše. Když jsem o své křivdě vyprávěl kolegům v práci, rázem mi během záchvatů smíchu objasnili celou situaci.

Dnes už tedy vím, že bezedný kelímek znamená možnost libovolného čerpání nápojů, klidně až do samotného uchlastání se.

V Kauflandu před desátou

Další životní poznání přišlo v neděli. Po dlouhé době jsem krátce před desátou hodinou večerní, čili pár minut před zavíračkou, navštívil Kaufland. Do Tesca občas zajdu, a proto samozřejmě již umím zacházet se samoobslužnými pokladnami. Z Tesca jsem však zvyklý účtenku okamžitě po provedeném nákupu vyhodit, což jsem pochopitelně provedl i v Kauflandu. A právě zde narazila kosa na kámen.

Když jsem chtěl odejít, neotevřela se dvířka z onoho sektoru samoobslužných pokladen. Bleskově jsem tedy vyzkoušel alternativní cestu přes klasické pokladny, ty však byly také zavřené. Následně jsem tedy poprosil tamní pracovnici, jestli by mi neotevřela „bránu z areálu samoobslužných pokladen“. „To musíte tady přiložit účtenku, a pak se vám to otevře,“ vysvětlila mi podstatu mého problému. Ejhle, co teď? Následně jsem tedy začal hledat účtenku v koši, s čímž mi po 5 minutách začaly pomáhat další dvě zaměstnankyně Kauflandu, jelikož už všichni chtěli jít domů.

Nic neplatil...

Po chvíli jsme měli všichni tři svoji kupičku s účtenkami a ve stylu Popelky hledali tu správnou s naúčtovanou marinovanou krkovicí a lahví Mattoni. „Ty rovné ani nekontrolujte, já jsem ji zmačkal skoro do kuličky,“ pravil jsem, abych ostatním ulehčil práci. Následně přišel statný muž z bezpečnostní agentury a zeptal se, co se děje? „Tady pán prý hodil účtenku do koše, my nevíme, jestli platil a nemůžeme ji najít. „Do prd..e, já jsem tady od rána a už chci jít domů, počkejte, podívám se na kamery,“ reagoval podrážděně. Zároveň ve mně však svitla naděje, že dokážu svoji pravdu díky kamerovému záznamu a všichni půjdeme konečně domů.

Vše bylo jinak. Muž se po chvíli vrátil se slovy: „Nic nehledejte, nic neplatil, jen sem přišel a chtěl odejít ven.“ V tu chvíli jsem však začal bojovat za svoji pravdu stejně jako Jan Hus. Důrazně jsem vysvětloval, že nejsem žádný zloděj a že viděl na kameře jen konec mé cesty, kdy jsem hledal již zmíněnou alternativní trasu kolem klasických pokladen a pak se vrátil zpět. Požádal jsem ho tedy, aby se šel podívat znovu a zabrousil do minulosti o něco více. Jeho reakce by se v televizi mohla vysílat až po desáté hodině, čili ve stejném čase, kdy jsme společně s personálem Kauflandu řešilo tuto závažnou kauzu.

Pravda vítězí

Nakonec jsem ho ale přiměl, aby se šel na záznam podívat znovu a posunul čas ještě dál. Když se pak opět vrátil na místo činu, měl jsem konečně vyhráno. „Pán opravdu platil, viděl jsem to, ale na druhé straně. Potom tady zmateně pobíhal, ale opravdu zaplatil.“ Jedna z hledaček sice namítala, že účtenka je stále nenalezena, ale nakonec mi otevřela nedobytná dvířka ze samoobslužných pokladen. Všem jsem se omluvil za zdržení a urychleně kráčel ven. Po cestě jsem si uvědomil, že jsem tedy opravdu platil u jiné pokladny, kde jsem logicky účtenku i vyhodil. Záhada byla vyřešena. Skutečnost, že jsme se všichni zbytečně hrabali v úplně jiném koši už jsem si ale nechal pro sebe.

No a člověk je zase o něco moudřejší.