Dnešní svobodní zednáři v Česku a na Slovensku by u Druhého vatikánského koncilu neobstáli

KOMENTÁŘ: Když jsem před 15 lety vcházel do katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha na intronizaci Dominika Duky pražským arcibiskupem, mělo za sebou české a slovenské svobodné zednářství několik zásadních kroků.

Díky profesoru Jiřímu Syllabovi a exilovým zednářům pod vedením Jana Brouska se podařilo navázat na kontinuitu mezinárodních uznání z roku 1923. V průběhu druhé světové války to byl Jan Masaryk v Anglii, v době komunismu zase profesoři Charvát, Syllaba a s nimi primář Komárek z nemocnice Na Františku, kteří drželi tradici, podobně jako podzemní církevní řády.

Svobodné zednářství jsme pod vedením několika přeživších prvorepublikových členů rozbíhali v mém bytě Na Perštýně, kdy byla tehdy umístěna prvorepubliková knihovna a obraz Alfonse Muchy. Moje matka toto vyreklamovala z městského muzea, kde byly tyto věci anonymně uloženy na počátku Protektorátu bez inventárního čísla a přečkaly tak i celou dobu totality. S Dominikány v Husově ulici jsme byli sousedé, nejprve jsme se zdravili, pak i s některými navštěvovali a přátelili. Dominik Duka byl nad věcí, ale čas od času pořádal v klášteře přednášky o křesťanství, jeho mystice, symbolice a historii, které byly mezi svobodnými zednáři velmi populární. Vrcholnou událostí byl příjezd papežského teologa Georgese Marie Martina Cottiera, taktéž dominikána, který byl od roku 1989 teologem Jana Pavla II a od roku 2005 také kardinálem. George Cottier měl přednášku o možnostech spolupráce mezi svobodnými zednáři a katolickou církví. P. Cottier se jako odborný poradce účastnil II. Vatikánského koncilu a citoval jeho závěry, nebránil se ani spolupráci na poli charity, kultury a vzdělanosti, i když svátost oltářní považoval za výlučnou pro církev, s čímž souhlasili i věřící zednáři. Jasně také rozlišoval mezi neregulérními zednářskými sektami, jako například italskou P2 nebo politicky laděným Velikým Orientem Francie, a naší prvorepublikovou tradicí s Biblí na oltáři. Poté dva budoucí kardinálové navštívili i naše centrum mém bytě a prohlédli si knihovnu i vzácný obraz.

Mistr Eckhart

Významnou osobností dominikánského řádu je středověký teolog a křesťanský mystik Mistr Eckhart. S tím jsem se setkal prvně u manželů Tomášových, včetně jeho prvorepublikových překladů od Karla Weinfurtera. Kontakt zednářské lóže s klášterem ale neskončil pouze u přednášek, někteří kněží nám před Velikonocemi nabídli, zda nechceme tu „jejich“ symboliku lépe vysvětlit, že to patří k tradici. Když jsme souhlasili, byla z toho nakonec o svatém týdnu série přednášek, z nichž každá byla zakončena v některém kostele na mši, abychom to viděli i zažili prakticky. Pod vlivem těchto událostí jsem se nechal pokřtít a přijal jméno Eckhart. Když jsem později jako velmistr v roce 2008 sjednocoval roztříštěné československé zednářství a v roce 2009 zakládal samostatnou Velikou lóži na Slovensku, trvali jsem právě na zásadách povinné víry a posvátné knize na oltáři. Pokud jsme regularizovali ty druhé, museli si touto přísahou symbolicky projít. Jeden neregulérní kolega musel dokonce pod dohledem rakouského velmistra přísahat na Bibli ve Vídni, když se chtěl se mnou zúčastnit lóžového setkání.

Dominik Duka byl jako církevní autorita konzervativní, ale velmi otevřený. Jeho názorem bylo, že se naše organizace od zásad II. Vatikánského koncilu neodchyluje, měli jsme na oltářích Bibli a nevedli proticírkevní spiknutí, naopak řadu z nás znal, když jsme k němu chodili do kostela. Jednou, už jako arcibiskup velmistrovi, mi říkal, proč by měl bojovat s 300 let starou konkurencí, když má současná Evropa jiné problémy, především Islám a celkovou sekularizaci. Když jsem jako velmistr jezdil na mezinárodní konference, byla víra povinnou součástí naší identity. Ta měla tři složky: země ze které pocházíme, povolání a víra. Například turecký velmistr říkal: já jsem z Turecka z Istanbulu, jsem lékař, mám tam soukromou kliniku, a jsem muslim. A co jsi Ty? David Attenborough říká, že je to kultura, která takto pozvedla náš druh. Od kultury k víře je už poměrně malý krůček. A naopak i od víry ke kultuře. Na sobotní mši svaté se hovořilo o dialogu víry a společnosti. Ale dovoluji si se domnívat, že pro Dominika Duku byla víra součástí té společnosti podobně, jako je voda součástí moře. A myslím, že to i takto je, je to jedna ze součástí formátující naši identitu, kterou si také mezi sebou i po generace předáváme. Jako svobodní zednáři jsme se v době 90. let cítili součástí takovéhoto světa i jedno tradice a dění a byli jsme tak i mezinárodně vnímáni. Není tedy divu, že jsem k sobě měli se vzdělanými Dominikány, kteří také obnovovali svůj řád, v určitém ohledu velmi blízko.

Co je tedy předmětem zednářství?

Na sobotní mši svaté za kardinála Duku jsem byl už jenom jako fyzická osoba, řadový smuteční host. Vzhledem k minulým událostem kolem nadnárodní zločinecké organizace, jejíž členové byli zároveň v pražských lóžích, mi někteří známi gratulovali k tomu, že už tam nejsem. To se týká v současnosti i Slovenska, kde se mne sice nejprve po mém vyloučení zastali, ale v současnosti mne téměř okamžitě po nedávné kritice kriminality v českých ložích v nepřítomnosti vyloučili. Ti, se kterými jsem slovenskou organizaci zakládal, už většinou také odešli, řada známých osobností také. Stále jsem ale podepsaný na zakládajících listinách, a to i mezinárodně, tak jsem zvědavý, jak si s tím pánové poradí.

Co k tomu dodat? Ta léta nadšení po roce 1989 a následného budování do roku 2010 bych asi neměnil a rád na ně vzpomínám. Pokud jde o současnost, není předmětem svobodného zednářství ani zločinecká mafie, ani dotační machinace, a pokud je českým velmistrem ředitel veřejně zkrachovalých solárních baronů, je to také ostuda.

V duchu II. Vatikánského koncilu není problém současných zednářských lóží v Česku a na Slovensku přímo v tom, že by se zabývali proticírkevní problematikou. Oni se namísto své vlastní tradice ale místy zabývají problematikou společensky škodlivou, kterou vydávají neprávem za „zednářské tajemství“, a pokud toto někdo kritizuje, chovají se jako sekta. Nejsem teolog, ale podle mne tajné spolky s vlastnostmi sekty a vnitřním děním na hraně zákona nebo v současnosti i za jeho hranou do spolupráce s moderní církví nepatří. Nezbývá než doufat v návrat k původní tradici.

V minulosti jsem všem věřícím křesťanům doporučoval, že není žádný vážný problém mezi zednářskou lóží a církví právě s odvoláním na Druhý vatikánský koncil s jeho závazným dokumentem. Závaznost církevního dokumentu zůstala, ale bývalé československé zednářské autority se v současnosti transformovaly natolik, že není jisté, zda je s tímto české a slovenské svobodné zednářství v souladu.

Autorem komentáře je Hynek Beran, velmistr v letech 2007 až 2010