Doma je válka. Pacienti ale mají přednost

KOMENTÁŘ Ležím právě ve Všeobecné fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Ukrajinek i Ukrajinců tu pracují stovky. Jsou vstřícní, milí a pracovití, stejně jako ostatní personál. Jen jsou teď v trochu jiné situaci. Přestože to na sobě nedávají znát, je vidět, jak je trápí situace doma.

Jako pacient se nedozvíte nic, máte svůj profesionální servis. Jako člověk si ale všimnete, co mají tyto sestry a sanitáři v očích. Je to nejistota, strach o blízké a obrovská bezmoc. Taky vnitřní chaos. Tady mají pacienty, svou zodpovědnost za pohodlí druhých. Doma mají rodiny, děti, vnoučata.

A ti jsou daleko, pod palbou a často odříznutí od signálu.

Právě nejistota a nedostatek informací dopadá na zdejší ukrajinský personál opravdu tíživě. Poznáte to, až když po straně zaslechnete tiché hovory o pauze, která dříve byla určená na pohodové kafe s kolegy ve chvíli, kdy jsou všichni pacienti obslouženi.

Dnes si z Ukrajinců nevydechne nikdo, ani na vteřinu, ani v práci, kterou navzdory válce a ničivé nejistotě odvádějí nejlépe jak umí. Jako šéf bych je okamžitě poslal za jejich rodinami. To ale dost dobře nejde a oni (a hlavně ony, matky, babičky) to vědí. Ani náznakem se své utrpení nesnaží přenášet na druhé. Prostě jen tiše trpí. Trpí a doufají, že právě jejich blízkým se hrůzy války vyhnou, že se jim rodiče, děti a další příbuzní přeci jen ozvou.

To čekání musí být strašné. Snad jen blízkost ostatních, kteří jsou na tom stejně, může zmírnit ten obrovský tlak. I my bychom to měli vidět a cítit. Připravit se na to, že léta klidu a míru, kdy byl čas na malichernosti a politikaření, možná brzy skončí. Když dokáže Putinova armáda obsadit Ukrajinu za jediný den, jak dlouho to může trvat až k nám?