foto: Peter Békési, volná licence/Tak to je útěkář! (ilustrační foto)
Pozůstalost někdy na sebe bere různé podoby. Může to být i malý opeřenec rodu Agapornis, který se do naší rodiny nastěhoval před pár týdny. Je to takový skřítek neposeda, miluje slunečnicová semínka, a když se mu otevřou vrátka klece, zvědavě vykukuje ven. Každé ráno sešplhá po kleci a bere si oblíbenou slunečnici přímo z prstů. Přinesl si do rodiny jméno Mikeš nebo Mikšík, a to i přesto, že se jedná prokazatelně o samičku.
Byla zvědavá jako čert, naučila se sedět i na prstu a předevčírem večer ji asi došlo, že svobody má málo, a tak z prstu zamávala křídly a zmizela. Nikdy by mě nenapadlo, že ptáček, který celý život prožil v kleci, má tak dokonale vyvedené létací svaly.
Bydlíme na Smíchově v domě, který s ostatními tvoří uzavřený vnitroblok. Takže tato zhruba dvacítka domů se stala pro našeho Mikšíka uzavřenou zahradou. A rájem je pro něj i zhruba desítka různých stromů, která tu je.
Odletěl pochopitelně až na ten nejvzdálenější a začal pískat. První, co člověka napadne, že půjde zazvonit na dotyčný dům, ve kterém musí bydlet alespoň patnáct rodin a určitě někdo dveře otevře. Hned ale začne člověk přemýšlet nad tím, co řekne. Bude lepší říci: „Prosím vás, mám u vás ptáka, potřeboval bych ho chytit,“ anebo bude nakonec znít líp: „Myslím, že jsem přišel o ptáka, mohl bych se na zahradě podívat, zda tam není?“ Každá rada je drahá, ale naštěstí mně nakonec dojde, že i když budu stát pod stromem a na Mikšíka uvidím, on prostě dolů nesletí. Není naučený a nemá to ve své ptačí povaze.
Po konzultaci s veterinářkou vím, že nejlepší je čekat a pouštět zvuky ptáků stejného druhu. Takže z notebooku vyvedu na pavlač reproduktor, ještěže youtube poskytuje šestihodinový záznam zpěvu agapornisů. Začíná koncert pro všechny sousedy. Problém je v tom, že zhruba po každé hodině je záznam přerušen hlasitou reklamou.
Další háček odhalím poměrně brzy. Záznam je totiž pořízen z voliéry, která je kdesi na venkově, a celkem pravidelně se tam ozývá i kohout. Toho si všimnou brzy i sousedé v jiných domech a uštěpačné poznámky brzy následují: „Kterej blb si pořídil na Smíchově kohouta?“ ptají se a nechápavě vykukují z oken, aby mohli toho magora uvidět.
Mikšík se nakonec rozhodne, že přiletí blíž. Sedne si na střechu sousedního altánu a vyčkává. Popiskuje si s kolegou z youtube a civí na naši protáhlou pavlač. Přilákám ho na to, co miluje nejvíc, napadá mě, a tak beru do ruky plastový kyblík s nevyloupaným slunečnicemi a chrastím jimi. Volám „Mikšíku“ a přitom hrkám se slunečnicemi v kyblíku a natahuju k němu ruku jako každé ráno.
„Já ti ukážu,“ napadne mě spásná myšlenka a beru nevyloupanou slunečnici do předních zubů a rozlamuju ji, jako on to dělá zobákem. Ten zvuk ho zaujme, zvedne hlavu a zpozorní, naklání svoji oranžovorezavou hlavu a kouká. Já plivu slupky slunečnice všude kolem sebe jako vzteklý a mám dojem, že za chvíli budu mít už zobák, jako má Mikšík. Nikdy bych netušil, že malý pták mě donutí jednou v životě k tomu, že se budu živit semínky.
Jenže ptáka toto komické představení za chvíli omrzí a mávne křídly a odletí na velký kaštan. Zapomněl jsem říct, že agapornisové jsou poměrně nemotorové. Když usednou na větev, nepohybují se zrovna hbitě a při přelézání z větve na větev si pomáhají svým zobákem. Jenže pokud máte větve tak daleko od sebe jako kaštan, tak Mikšíkova kreace spočívá v tom, že udělá tři komické přešlapy doprava a tři zpátky doleva. A tak to dělá doslova do zblbnutí.
Stoprocentně o mně ví, sleduje mě, a to i přesto, že je zády ke mně. Točí hlavu za mnou, ale obrátit se bojí. Nakonec se rozhodne, ale zamotá se, a tak se vrátí ke svému tanečnímu ustálenému maximu, tři kroky vpravo, tři kroky vlevo a úklona. A znovu a znovu a znovu.
Nechápu, co si Mikšík pořád se svým oblíbeným youtuberem vypráví. Šestihodinová smyčka běží už potřetí a oni si mají stále co povídat. Zobáky nezavřou.
Sousedé chodící nahoru a dolu se zastavují a ptají se: „Co je nového?“ a taky „Jak to jde?“ Mám dojem, že za chvíli začnou uzavírat sázky, zda vyhraji já, nebo Mikšík. Mám trochu obavy, že kurz na moji osobu bude výrazně slabší než kurz na opeřence.
Veterinářka tvrdí, že agapornis hravě přežije venku i zimu, dá se do holportu s ostatními opeřenými semenožravci a najde si v podstatě jinou rodinu. Mám jen strach, aby nezvítězily ale dřív straky nebo kočky. Budu doufat, protože přeci jen už přirostl k srdci.
Kdybyste závěrem chtěli vědět, jaké je to honit ptáka na Smíchově, tak musím odpovědět, že náročné, zdlouhavé, po určité době dost monotónní, a hlavně pořád nejsem u konce. A až uspěji, dám vám vědět.