FEJETON: Zápisník šíleného smíchovského řidiče

Na úvod musím říct, že se za šíleného motoristu vůbec nepovažuji. Nebudu lhát, za svůj život jsem sice už nějakou pokutu za rychlejší jízdu, než dovolují zákony, dostal, nicméně jsem bez ztráty trestných bodů a vážnou dopravní nehodu jsem nezpůsobil.

A také předesílám, že v drtivé většině případů využívám služeb hromadné dopravy a nejsem z těch, kteří se bojí či štítí veřejnou dopravou jezdit. Jsou ale okamžiky, kdy prostě to auto vzít musíte, protože nutně potřebujete odvézt či přivézt něco, co prostě v MHD nezvládnete.

Bydlím na Smíchově. Už teď vidím, že se po přečtení poslední věty řada řidičů pokřižovala a nadechla k modlitbě. A následující řádky, prosím, berte jako výstrahu před tím vším, co se může v této městské části stát.

Je pondělí 16:15 a já se ve voze společně s jezevčicí Květou blížím ulicí Elišky Peškové k náměstí Kinských a pak bych rád zamířil Holečkovou ulicí vzhůru. Do cíle plánované cesty chybí už jen malý kousek. Vzdálenost, která se dá běžně urazit maximálně za dvě minuty. Jenže už i Einstein věděl, že čas je relativní, a to sice s pražským Smíchovem vlastní zkušenosti měl, netušil však, jaké nástrahy naklade doprava do života jeho obyvatel v roce 2024.

Přejezd přes světelnou křižovatku na náměstí Kinských je ještě v pořádku. Jenže zhruba po 50 metrech v kopci do ulice Holečkova zastavuji. „To přeci není možné, že kolona je až sem,“ říkám si pro sebe a brzy zjišťuji, že příčinou prvního zastavení není pověstná zácpa v Holečkově ulici, ale velký autobus stojící v jízdním pruhu, světla na blikačkách a kolem se rojí zahraniční turisté, vykládají kufry, přebíhají přes silnici a způsobují zmatek a nebezpečí v dopravním systému. Uvnitř vozu z rádia zpívá Kate Bush, že běží do kopce, aby uzavřela dohodu s Bohem.

Já nikám neběžím, uprostřed kopce stojím, a kdyby mě vysvobodila jakákoliv dohoda s kýmkoliv, tak ji klidně uzavřu, jen abych se odsud dostal. Ve zpětném zrcátku vidím, že zelené světlo semaforu stále hrne do Holečkovy ulice další vozy, které už ucpaly křižovatku a tramvaje na náměstí Kinských cinkají, protože nemůžou ucpanou křižovatkou projet.

Kate Bush už konečně na ten kopec doběhla a já se nehnul ani o centimetr. Je 16:24, když se kolona rozjede. Jedu zhruba 150 metrů a je tu semafor. Vlastně dva za sebou. Na obou svítí zlověstně červená.

Ti, co netuší o pekle v Holečkově ulici zhola nic, nechť přijmou rychlé vysvětlení. Už rok se tu opravuje či rekonstruuje kanalizace. Pracuje se v podzemí, a ještě nejméně půl roku se tu pracovat bude. Dělníci tu jsou každý den a makají, všechna čest, spouštějí se do podzemí, ale všichni řidiči je museli snad už tisíckrát proklít, protože v tomto zhruba 150 metrů dlouhém úseku je provoz veden pouze kyvadlově. Proto ty semafory.

Mrkla žlutá a na zelenou vyjíždíme, je 16:27 a hned za zúženým prostorem je potřeba odbočit doleva do ulice Kobrova. Jenže dnes tu v protisměru na červenou stojí řada dopravních tupců, kteří netuší, že když nemohou podle dopravních předpisů opustit křižovatku, tak do ní nesmějí vjíždět. Tito řidiči se však namačkali se svými vozy hned k semaforu a křižovatku ucpali. Blinkr doleva a dálková světla, abych upozornil, že potřebuji odbočit doleva. Tím, že zastavuji, blokuji dopravu za sebou, která ucpává jednosměrný kyvadlový úsek.

Motoristé ve vozidlech naproti couvají po centimetrech, a zase dopředu, jen aby udělali prostor pro odbočující vozidlo. Je 16:31, z rádia se line hit skupiny Mirai Když nemůžeš, tak přidej víc a já si uvědomuju, že pro Zátopka by to nebyl problém. Už by byl doma. Prostě by to doběhl.

Nakonec se podaří odbočit a teď začíná boj o místo. V ulici Kobrově a následné Grafické musím zpomalit a hledám volné parkovací místo. Krokem projíždím tento úsek a zjišťuji, že tady už nezaparkuji. Jsou tu sice tři volná místa, ale u všech je dopravní značka připomínající, že tady smí stát jen invalidé.

„Postupuju do druhého kola,“ snažím se sám sebe uchlácholit. Druhé kolo znamená, že se musím dostat znovu do Holečkovy ulice, tentokrát z druhé strany a vjet do stejného úseku.

Takže na konec Grafické, tady doprava do ulice U Paliárky a na křižovatku s Holečkovou. Tato křižovatka je prokletí všech motoristů. Prudký kopec. Šup tam s ruční brzdou. Doleva nevidíte, protože kopec je hodně ostrý a až do křižovatky zasahují parkující vozidla. Zrcadlo naproti. Nic tam skoro vidět není. Pustit ruční brzdu, vyrazit, prudce doprava. A hned zabrzdit. Další semafory. A samozřejmě červená. Je 16:40.

Teď si dovolím malou vsuvku. Už mám leccos za sebou, a rozhodně musím o sobě přiznat, že už dávno nejsem žádný křupavý salátek. A že nejsem ten křupavý salátek, znamená, že tělo už nefunguje tak jako před lety, no zkrátka lituji, že jsem si neodskočil předtím, než jsem sedl za volant.

Na křižovatce ulic Zapova a Holečkova je stejný problém jako před chvílí v zúženém prostoru. Ti, co měli před chvílí zelenou, najeli do křižovatky a jsou tam skřípnutí. Mezitím se rozsvítila zelená jiným. Ti ale musí stát, protože křižovatka je neprůjezdná. Je jedno, jestli nám semafor dává rudou, nebo zelenou vlnu. Prostě stojíme a popojíždíme jen tak, jak se po centimetrech smrskávají auta. Je 16:46 a rádio teď valí šlágr Houdini od Dua Lipa. Co já bych dal za jednoho Houdiniho, co by mě přičaroval volné parkovací místo. Nebo možná radši záchod. Problém s potřebou vyčurat se začíná být totiž čím dál tím víc aktuálnější.

Konečně jsem prorazil špunt na křižovatce a vjel jsem do Holečkovy ulice z druhé strany. Jde vůbec o nejděsivější úsek. Zhruba 500 metrů dlouhá část ulice uzavřená na obou stranách semafory s jedním bonusovým semaforem uprostřed na přechodu pro chodce. Tady se auta pohybují krokem. Omlouvám se. Ještě pomaleji. Chodci nás totiž předcházejí. Vidím sousedku, jak vláčí domů tašky s nákupem.

Jezevčice Květa, která doposud poslušně sledovala dopravní běsnění z okénka vozu, začíná být neklidná. Kňučí. Nevím, zda poznává sousedku, nebo dům, kde bydlí. Kňučel bych taky, ale místo toho zatínám pánevní dno. Jak se vyplatí ty zkušenosti odposlechnuté z různých poraden a pořadů typu Sama doma. A to i přesto, že tuším, že teď to asi nenapravím, když jsem padesát let v posilování pánevního dna zameškal.

K semaforu na přechodu pro chodce se dostáváme přesně v 17 hodin. Začínají zprávy. Ten úsek jsme proploužil rychlostí tak 4 kilometry za hodinu. Odbočuji doleva do ulice Švédská. „Tady to pojede, mohlo by tu být i volné místo,“ říkám si polohlasem a nepřestávám pracovat se dnem pánevním a přilehlým svěračem. Zatahuji své vnitřní orgány tak zarytě, že ani nedýchám a možná jdou na mě vidiny, protože na chodníku v ulici Švédská vidím toitoiku. Zřejmě pro zdejší dělníky, co tu opravují dům. Na ní je ale zámek jako hrom. Žádné místo na parkování, ani na čurání.  

Rychle zahnout do ulice U Nesypky. „Ani tady není volno!!!“ V rádiu to rozbalila Helča Vondráčková se Sladkým mámením a mě nikdy nepřišla ta písnička tak úžasná jako teď, když močím na kmen vzrostlého kaštanu v ulici. Auta na blikačkách. Co na tom, že po druhém chodníku kráčí maminka s dítětem, Květa na mě nechápavě kouká okénkem ze zadního sedadla a jistě mě monitorují kamery afghánského velvyslanectví, před kterým stojím. Upřímně, je mi to naprosto jedno. „Bože to je úleva!"

Nebudu to už protahovat. Při výjezdu z ulice U Nesypky do ulice Na Hřebenkách jsem musel bojovat s tím, abych se vůbec zařadil do kolony čekajících vozů ze Strahova. Slitoval se až řidič autobusu 176, který už dávno rezignoval na jízdní grafikon. Ono totiž v ulici Na Hřebenkách opravují v podzemí taky kanalizaci. A i tady je zhruba ve dvousetmetrovém úseku sveden provoz do jednoho pruhu. Kyvadlově. Takže zase barevná hudba zelených a červených světel, která je ale zcela marná, protože když se zúžený úsek ucpe, svítit může, co chce, vy stejně nepojedete. Minuty utíkají.

Nakonec jsem zamířil k Palatě a zaparkoval v ulici Nad Výšinkou. Tady pár volných míst bylo. Vytahuji klíčky ze zapalování, z rádia zní We Are The Champions a já mám radost z vítězství nad svým močovým měchýřem. Je 17:18.

Suma sumárum. Úsek dlouhý 2,4 kilometru jsem ujel za 51 minut. Parkuji 950 metrů od svého domu, ale s nadšením, že jsem vůbec nějaký volný flek ještě našel. Než jsem do tohoto ďábelského smíchovského úseku vjel, byl jsem přitom od domova jen 780 metrů.

Z každé situace se má člověk poučit. Já jsem se poučil hned dvakrát. Teď už vím, že i kdybych táhnul domů skříň, hodím ji raději na záda. A druhé poučení. Sháním videokazety se cvičením Olgy Šípkové a nepřetržitě posiluji pánevní dno.