Inkluze: Jak učitel honí dvanáctiletou studentku s obsedantně kompulzivní poruchou po celé škole…

KOMENTÁŘ: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR mnoho let podporuje tzv. inkluzi: začlenění všech dětí bez ohledu na rasu, pohlaví, postižení či jinou vlastnost do širšího kolektivu. Všechny děti jsou začleněny do klasických tříd, všichni se ke všem chovají hezky, výuka probíhá harmonicky a všichni dosahují kvalitního vzdělání. Takový je plán.

Nemohu posuzovat obecné fungování tohoto principu. Mohu pouze přetlumočit svědectví z jedné pražské základní školy, kde učí můj známý. Inkluze ve vzdělávání se tam začala realizovat zhruba před třemi roky. Do každé třídy bylo zařazeno několik děti s postižením, psychickými problémy či vývojovou poruchou (například autismus). Všichni pedagogové prošli školením, které mělo zajistit plynulý přechod na výuku s novými žáky.

Uběhlo pět let a výsledkem je, že můj známý každý druhý den běhá po škole a honí dvanáctiletou studentku s obsedantně kompulzivní poruchou. Do lovu se často musí zapojit i jiní učitelé. Situace je o to těžší, že on jako učitel za studentku zodpovídá, ale na druhou stranu se jí v rámci bezpečnosti a profesionálního přístupu nemůže dotknout. Celý lov tak nabývá zajímavého rozměru.

Ve třídě má dále chlapce, který je téměř nevidomý. To znamená, že se mu musí věnovat individuálně a celá třída mezitím čeká. Dále je zde autista, který se na učitele občas rozběhne s židlí v ruce a snaží se mu ublížit. I zde platí pravidlo, že učitel se studenta nemůže dotknout. Minulý týden prý muselo přijít několik kolegů učitelů, aby tohoto studenta uklidnili.

Zajisté existují efektivní způsoby, jak s podobnými dětmi zacházet.

Jednou z možností je zajistit pro každé dítě výukového asistenta. Školy ovšem nemají dostatek financí na to, aby každý žák takového asistenta měl. Učitelé si tedy většinou musejí poradit sami. Výsledkem je tedy situace, která není dobrá pro učitele, protože každodenně musí čelit složitým situacím, není dobrá pro běžné studenty, protože jsou ve výuce zdržováni studenty se speciálními potřebami, a není dobrá ani pro „speciální“ studenty, protože se jim nedostává dostatečné péče od specialistů. Slibované výhody, že se studenti naučí toleranci a spolupráci, jsou, i kdyby byly naplněny, jen slabou záplatou.

Dříve se studenti se speciálními potřebami učili v oddělených třídách. V každé třídě byli umístěni specialisté, kteří se starali o plynulý běh výuky a o to, aby se studentům dostalo potřebné péče. Běžní studenti se mohli učit běžným tempem. Ale tento způsob je nyní odmítán, protože se jedná o diskriminující zastaralost: „Je nutné usilovat o naprostou rovnoprávnost!“ A navíc weby, jako je Inkluze.cz nebo Inkluzevpraxi.cz, které inkluzi ve vzdělávání propagují, vypadají tak krásně, až dojemně…

Celý projekt inkluze vzdáleně připomíná situaci, kdy bylo třeba sjednotit pojišťovací standardy pro muže a pro ženy. Dříve totiž byla cena životního pojištění vypočítávána pro muže a pro ženy zvlášť. Bylo tomu tak proto, že ženy se běžně dožívají vyššího věku. Jejich životní pojištění tedy bylo levnější. V rámci genderové rovnosti se ceny musely sjednotit, což vedlo k tomu, že mužům cena za životní pojištění klesla a ženám stoupla. Bylo tak dosaženo vysněné genderové rovnosti – škoda, že tím nejvíce utrpěly právě ženy.

Oba výše popsané případy poukazují na to, že ať už je určitá myšlenka jakkoliv ctnostná, je třeba se před jejím zavedením do praxe zamyslet nad možnými dopady. I to, co nespadá do moderního konceptu absolutní rovnosti (například oddělené vzdělávání pro běžné děti a pro postižené děti nebo oddělené oceňování životního pojištění pro muže a pro ženy), může někdy být prakticky efektivnější pro všechny zúčastněné. Případně pokud se úředníci rozhodnou vnucovat někomu určitý koncept (například inkluzi ve vzdělávání), měla by zároveň být zajištěna náležitá podpora. Například zajištění speciálních pedagogů.

O autorovi: Ing. Julius Janáček Ph.D. studoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a ekonomii na UJEP v Ústí nad Labem. Na druhé jmenované škole v současnosti učí ekonomii a statistiku. Ve svém vědeckém výzkumu se věnuje ekonomii štěstí a kvality života. Je také autorem knihy Statistika jednoduše, ve které přibližuje statistiku a její využití širší veřejnosti. Ve svých populárních textech klade důraz na osobní i společenskou pravdivost a autenticitu.