Jak jsem nesvrhla komunismus

KOMENTÁŘ Zatím jsem mlčela, byť dramatických vzpomínek na 17. listopad ´89 se vyrojilo tolik, že bychom jimi vydláždili Sokolovskou z Florence až do Vysočan. Jsem boomer, jak se dnes říká ´starým vraždám´, takže si ten ´samet´ dobře pamatuju. I vzhledem k nekulatému výročí (32) si dovolím přidat svou trošku do mlýnice dějin, hlavně pro mileniály, kteří prý tvrdí, že slavit není co.

Ano, je. Byť má v mnohém pravdu Václav Klaus, který řekl při středeční pietě u Hlávkovy koleje, že pád komunismu měl globální charakter, komunismus neporazili ani naši studenti, ani naši disidenti, zhroutil se jako každý podobný namyšlený pokus násilím potlačit lidskou svobodu. Mno, namyšlených (a úspěšných) pokusů potlačit svobodu sledujeme ve světě tolik, že by bylo snazší a rychlejší vyjmenovávat ty země, kde ji mají, než ty, kterým chybí. To je první zásadní důvod. Máme kliku z… no, vy víte z čeho. Prolezli jsme tak zvaným Overtonovým oknem, konec konců ne poprvé, v roce 1918 to bylo totéž, minimálně v tomto jsme boží klikaři.  

Díky, že můžem!

A že tu vše není dokonalé? No, to teda fakt není, dokonce by se dalo říci, že těch 32 let svobody voráme, na co sáhnem. MY voráme, už se nemáme na koho vymlouvat, ani na tu EU ne, kde místo kruciálních záležitostí pro tuto zemi řeší naši vypečení europoslanci (eurokomisařku Jourovou nevyjímaje) povětšinou sociální experimenty, hodné mladých komunistů z roku 1946. Green Deal, LGBTI, MeToo, MeNot… Zatímco bereme méně než 50 % západních mezd, stavíme montovny, klesáme pod exekucemi a nůžky mezi pár procenty extrémně bohatých a 95 % zbytku se povážlivě rozevírají, s covidem a energetickou krizí čím dál více. Je co slavit? Ano, je. Protože máme šanci to nadále nevorat. Díky, že můžem.

17. 11. 1989 byl pátek

Počasí podobně pošmourné, jako dnes, o 32 let později. Já v té době měla rok a půl starého Ondru a půlroční miminko Markétu. Věšela jsem zrovna vyprané plíny nad vanu, když zavolal kamarád Abdel, občanským jménem Milan Čapek (na pevnou, ano, měli jsme telefon, tak zvanou podvojnou linku), že vyráží spolu s dalším kámošem Ovečkou, čili Milošem Beranem, na Albertov. Podivila jsem se, co tam.

Na vysvětlenou. Ano, čekalo se to. Minimálně od říjnového Lipska, kde půl milionu občanů tehdejší NDR skandovalo: Wir sind das Volk! My jsme ten lid, kterým se zaštiťujete. No a netrvalo dlouho a davy to pozměnily: Wir sind ein Volk! Jsme jeden lid, jeden německý lid, rozdělený tehdy na NDR a NSR. Jenže my, máničky, TO čekali na 11. prosince, na Den lidských práv. Tím myslím větší demonstraci odporu a nesouhlasu s komunismem a sovětským protektorátem. Všude kolem, s Gorbačovým tichým souhlasem, padaly komunistické režimy jak dominové kostky, v ČSSR byl klid.

Klid před bouří

On ten klid… To se musím vrátit trochu do zpátku, do léta ´89. To jsem celé s dětmi svými i svišti přátel trávila na chalupě v Mařenicích. Každý den od rána do večera starý tranzistorák hrál Svobodnou Evropu (zrovna ji přestali rušit), Hlas Ameriky, Rádio Vatikán a kdo ví co ještě. Můj muž mi fixkou označil, kde co najdu. A já, já mívala pocit jako v Pánu prstenů, když společenstvo vešlo do Morie. Bubny, bubny v hlubinách...

Přesto jsem si neuměla představit, že by se něco mohlo změnit. Žila jsem 27 let pod komanči a byla na to nastavená: žádná kariéra, žádná spolupráce s establishmentem, v Praze jsme si mohli jako parta mařen dělat v rámci možností, co jsme chtěli. Rubikon, a to jsme všichni věděli, byl podpis Charty 77. Jinak jsme podepsali vše. Tatínek, který byl ročník 1921, mi svého času vyprávěl, jak rychle, překotně a vlastně nečekaně mohou společenské změny přijít, spíše přiřítit se a semlít vše, co bylo. Něco vědět a něco zažít, to je ale zgruntu jiné.

 

Slovníček pojmů   Boomer: „OK Boomer“ je hláška a internetový mem, který získal v průběhu roku 2019 velkou popularitu mezi mladší generací a který je používaný k odmítnutí nebo zesměšnění postojů stereotypně připisovaných americké generaci Baby boomers (ročníky 1946 – 1964), přeneseně pak se používá k odmítnutí nebo zesměšnění úzkoprsých, zastaralých, negativně nebo blahosklonně zaměřených postojů starších lidí. Stará vražda: Označení dámy, která má nejlepší léta již za sebou. Dále se také říká stará bréca. Pojem pravděpodobně spadá do období první republiky. Mileniál: Osoba narozená kolem roku 2000 Václav Klaus: Exprezident a všeználek, označovaný také jako ´profesor´ Overtonovo okno: Myšlenková oblast, kterou lze tolerovat ve veřejné diskusi. Termín vznikl podle autora této myšlenky Josepha P. Overtona, který tvrdil, že úspěšnost nápadu v politice závisí spíše na tom, zda spadá do okna než na preferencích konkrétních politiků. Podle Overtona zahrnuje okno ideje považované v současnosti za politicky přijatelné a které může politik prosazovat, aniž by byl považován za příliš extrémního. Díky, že můžem: Spolek, který každoročně organizuje oslavy 17. listopadu Green Deal: Snaha, aby veškerá používaná energie byla ´čistá´, z ekologických zdrojů, bez ohledu na to, zda je to reálné a uskutečnitelné LGBTI: Hnutí, prosazující práva homosexuálů, lesbiček a dalších menšin, které se ne a ne spokojit s dosaženým stavem, kdy je pro tyto osoby vše legální, jen místo svatby mají tak zvané registrované partnerství. Bojují tak nejen za svatbu, ale i genderově neutrální záchody apod. MeToo: Hnutí, které bojuje proti sexuálnímu obtěžování a zneužívání, bohužel hlava nehlava. Takže skandalizuje leckdy i nevinné. MeNot: Neexistující pojem Svobodná Evropa, Hlas Ameriky…: Tak zvané štvavé vysílačky, které sdělovaly Čechoslovákům, co se doopravdy děje. Energetická krize: Právě řádí, vznikla mimo jiné i kvůli Green Dealu. Pán prstenů: Slavná kniha J.R.R.Tolkiena, podle níž byl natočený slavný třídílný film Petera Jacksona. Podvojná linka: Běžné za komančů, telefonní linku sdílelo několik partají, či sousedů. A byli sakra rádi, že vůbec telefon mají. Plastici: Undergroundová legendární skupina kolem Mejly Hlavsy, celým názvem Plastic People of the Universe, neboli PPU. Hraje dodnes, byť jen se dvěma původními členy. U Medvídků: Proslulá restaurace u Národní třídy, která funguje od roku 1466 (přesná adresa je Na Perštýně 6, Praha 1). Mrtvý student Šmíd: Ve skutečnosti živý provokatér StB Zifčák

 

Studenty jsme nebrali moc vážně

Právě proto jsem na Albertov nevyrazila, musela bych s sebou táhnout těžký hluboký kočár a jedno sotva chodící dítě… A upřímně, moc jsem od toho nečekala. Co bylo dál toho dne, ví každý minimálně ze školy. Moji přátelé dostali do držky, zatímco já byla doma a netušila nic až do večerního vysílání Hlasu Ameriky, kde mluvili o mrtvém studentu Šmídovi. To už bylo jasné jako den, že se NĚCO děje. A dál už je to historie.

Milan volal až v sobotu dopoledne. Líčil ten úžasný pocit, když táhli s desetitisícovým průvodem do centra, chtěl mi volat, ale všechny telefonní budky byly doslova obsypané. V sobotu večer jsem vrzla děti manželovi a vyrazili jsme s Milanem do města. Celkem vylidněného, ale ve vzduchu něco viselo, něco jako... závan svobody. Skončili jsme U Medvídků, kde Milan vytáhl z kapsy kazetu s Plastiky a dal jí obsluze. Na celou hospodu, až ven, zněly pak hity jako Kanárek umřel, kanárek chcíp… Tím i pro mne začala revoluce. Díky, že můžu!