Karlín na vodstřel? Náplava po dvaceti letech

VESELÁ NÁPLAVA Název rubriky nám už u druhého dílu hodně zčernal. Psát o veselé náplavě v souvislosti s povodní, to je, uznávám, pořádný kameňák.

Na svou obranu dodávám, že mám z velké vody opravdu respekt. Jako z každého živlu, který nám čas od času připomene naši malost a bezbrannost.

Je mi líto každého, koho takové neštěstí potká.

A vadí mi, když někdo z bezpečí radí lidem co zrovna přišli o všechno, že krize je vlastně skvělá šance začít znovu. A nejlíp jim rovnou nadiktují, jak ten správný nový začátek vypadá.

Samozřejmě, že ti lidé začnou znova, co jim asi tak zbývá jiného? A jsem si jist, že sami budou vědět mnohem lépe než onen expert ze suchého kanclu, jak se svou spouští naložit.

Karlín, má černou duši...

Vždycky si přitom vzpomenu, jak se po povodních proměnil Karlín a celá Praha 8. Nikdo tam moc nemluvil, nejelo se podle nějaké generální koncepce, plánu nebo bílé knihy. Prostě lidé svou čtvrť důkladně vysušili, vyházeli všechen bordel (nejen ten rozmočený) a začali nanovo. V mnoha případech asi lépe než do té doby, někdy třeba taky ne.

Shodou náhod jsem začal Prahu blíže poznávat právě na podzim 2002, sotva opadla voda. Metro bylo ze známých důvodů mimo provoz a pokud jsem chtěl z centra na Černý most, musel jsem tramvají až do Hloubětína, odkud cestující poslední dvě zastávky triumfálně odvezla podzemka.

Tramvaje na karlínském nebo holešovickém břehu bývaly toho podzimu natřískané, že by se docent Flegr z toho respiračního klastru okotil a Libeňský most se pod tou tíhou prohýbal, že už mu to zůstalo.

Když jste v té tlačenici stáli tak, že jste viděli z okna (možnost že si sednete byla tak vzácná, že ji ani nezmiňuji), viděli jste od Štvanice dál těžké inferno. Nějak mi ty vybydlené baráky s vyházeným haraburdím na ulicích zůstaly v hlavě, možná více než televizní obrázky zaplaveného Florence nebo usměvavý primátor Němec na mostě, nejslavnější to povodňové archiválie.

Ta spoušť byla mým prvním osobním seznámením s Prahou 8. Její předpovodňovou podobu jsem znal jen z hospodské historky starších gymnaziálních spolužáků, kteří se v maturitním ročníku přihlásili do jakéhosi televizního kvízu na TV Prima (už tehdy sídlila v ulici Na Žertvách) a po natáčení skončili v blízké čtyřce U milionu. Následné líčení večera kolem Palmovky bylo tak divoké, že jsem byl ochoten věřit všemu, co se o téhle čtvrti vykládalo.

A nejen vykládalo, dokonce se o tom i skládaly písničky, což je asi ten největší poplach, že je něco špatně.

Zespoda Karlín Ivana Hlase („Evropu odděluje viadukt“), shora Vysočany- Libeň od Jiřího Dědečka.

Vysočany, Libeň, to jsou pražský čtvrti

Kdo sem večer zajde, ten je synem smrti,

sem nejezdí žádný auta s turistama,

sem se slušná holka neodváží sama.

No a když už vzpomínáme na písňovou tvorbu této čtvrti „daleko od Hradu, blízko do fabriky“, tak je tu samozřejmě Barák na vodstřel od Aleše Brichty, který se přímo odehrával v nějaké karlínské barabizně, která před sto lety bývala honosným měšťanským domem, srovnatelným s Královskými Vinohrady, jenže pak ji protektor s bolševikem nechali padesát let chátrat.

Takže v devadesátkách vážně platilo „někdo se diví, jak tu mohla takhle dlouho stát“.

Dneska ráno jsem jel tramvají Karlínem a rozhodně jsem neměl pocit, že tahle čtvrť čeká jenom na střelmistra. A historky jak Karlínské náměstí zaváželi drogoví bossové, tak jako Genny Savastano v seriálu Gomora své plácky, to dnes v kulisách Antonínova pekařství a jiných trendy podniků vypadá jako z jiného vesmíru.

Mám pro ten osmý obvod slabost, a nejen jako jeho rezident. Když vidím, jak se za těch dvacet let dokázal proměnit v místo kvalitního života, a přitom si zachovat svůj ráz a vyhnout se kuriózním módním výstřelkům, známým z protilehlého břehu. Pro mě je to nejkrásnější příběh rozvoje Prahy po roce 2000, který jsem měl čest sledovat.

Letos si připomínáme nejen dvacet let od povodní vltavských a labských, ale i pětadvacet let od těch moravských. Záplava je něco, co nás spolehlivě spojuje všechny. Úplně všechny, protože velká voda od toho roku 1997 prošla všemi kraji a povodími, od Smědé v Jizerkách po Moravu na slovenských a rakouských hranicích.

Vodě je jedno, jestli jí stojí v cestě Čechy nebo Morava, Praha nebo venkov, Česko A nebo Česko B, nebo jaké jiné dělení si lidé ještě vymyslí.

Možná bychom si to měli připomínat, i když zrovna nestavíme hráze z pytlů.