Každá cesta by měla mít svůj konec

05. 02. 202221:07
Každá cesta by měla mít svůj konec
foto: Markéta Šálková, PrahaIN.cz/Martin Vávra

KOMENTÁŘ Když někdo dělá svoji práci hodně dlouho, může se stát, že dojde k různým věcem. Jednou z možností je vyhoření, kdy nekonečné opakování stereotypů vyústí v psychické problémy, další variantou je, že sice psychické problémy nemáte, zato jste celou pracovní dobu podrážděný a jediná myšlenka, kterou v hlavě máte, je, kdy už půjdu domů?! Úplně nejhorší je pak kombinace obou těchto případů.

Existují typy zaměstnání, kde hrozí riziko nepříjemné rutiny o něco více. Takovým příkladem je například řidič autobusu, který každý den „žene svůj stroj“ po stejné trase a jedinou změnu představuje snad jen jiný čas či opačný směr jízdy.

Pravidelně jezdím do Prahy do práce autobusem z Mělníka. Počet spojů je totiž opravdu vysoký, netrvá to dlouho a z Ládví, kde je konečná zastávka, mohu okamžitě nastoupit na metro či tramvaj. Během mých cest si opakovaně všímám chování jistého pana řidiče, jehož věk odhaduji mezi 50 a 60.

Nejprve musím uznat, že jezdí opravdu spolehlivě a bezchybně, což je u řidiče autobusu určitě nejdůležitější faktor. Myslím si však, že vzhledem k tomu, že takový řidič zkrátka musí alespoň trochu komunikovat s lidmi, by neměl tuto disciplínu podceňovat.

Zmíněný řidič jezdí trasu Mělník – Praha asi skutečně dlouho, a proto si svůj pracovní den zpestřuje adrenalinem. Nechápejte to tak, že by během jízdy začal driftovat nebo se vykláněl z okna. Tento pán však úmyslně vyhledává situace, kdy by mohl ze své pozice někoho poučit, urazit nebo rovnou vyhodit z autobusu.

Nedávno například „seřval“ mladého studenta, který si „dovolil“ nemít připravené peníze v ruce, ale sahat pro ně do peněženky. Již tradičně pak odmítá dávat seniorům slevu na jízdném v plné výši s argumentem, že mají jiný průkaz, než je potřeba.

Největší „show“ jsem z jeho strany ale viděl při páteční ranní jízdě. Když na jedné z mělnických zastávek nastupovala žena se synem, důrazně ji upozornil, že drží v ruce termosku s pitím, což je nepřijatelné, protože v autobuse se pít nesmí a je to proti předpisům. Následně ženě nakázal, aby urychleně uklidila onu termosku do kabelky. Žena nevěřícně koukala, co že to spáchala za „zločin“. A následně si vyslechla větu, která by se tedy rozhodně neměla tesat do kamene. „Vy se v autobuse napijete, něco se vám stane a já z toho budu mít průser,“ zhodnotil potencionální riziko řidič.

Chcete zrcátko, abyste se viděla?

Žena pochopitelně reagovala a vzkázala řidiči, aby se nechoval jak hulvát. On na ni, ať přestane „držkovat“ a jestli se jí něco nelíbí, tak může vystoupit a jet s někým jiným. Tuto „divadelní scénu“ pozorovali ostatní cestující, včetně mě. Jelikož se chtěli konečně rozjet, začali i oni na onu nešťastnici útočit. „Nebuďte na řidiče sprostá a sedněte si, my chceme jet do Prahy,“ zaznělo z úst paní v seniorském věku. „On za nás má právní odpovědnost, nerozrušujte ho,“ zakřičela další. Korunu všemu nasadil pán, který se taktéž pokoušel ženu usměrnit. Poté situaci okomentoval. „No jo, neměla roušku na nose. To by ale měla mít, já toho řidiče chápu,“ odhadl poněkud mylně příčinu problému.

Pan řidič se v tu chvíli s podporou cestujících cítil hodně nahoře a prohlásil: „Lidi, děkuju vám, že jste se mě zastali. Myslel jsem, že se tu najde někdo, kdo se bude zastávat té paní. Vy už buďte zticha a nenervujte mě a ani cestující.“

Poté se situace uklidnila a jelo se na Prahu. Přiznávám, že jako vnitřní podporovatel oné paní jsem ji mohl proti oné davové psychóze podpořit. I já jsem chtěl ale být v práci včas a nechtěl jsem v onu chvíli „přilívat olej do ohně“. V momentě fyzického napadení bych ale neváhal.

Cesta probíhala naštěstí klidně a menší konflikt přišel až v Ládví, když se vystupovalo. Jelikož „hrdinka“ našeho příběhu seděla se synem na předních sedačkách, chtěla vystoupit předními dveřmi, které se obvykle otevírají. Náš pan řidič si však tuto chvíli nemohl nechat ujít a dveře úmyslně neotevřel. Co mu paní povídala, jsem neslyšel, jeho reakci však ano. „Podívejte se na sebe, jestli nemáte zrcátko, já vám ho půjčím.“

Někteří řidiči autobusů by zkrátka měli uvažovat o tom, že budou jezdit například kamionem či dodávkou. Možná by bylo též na místě položit si otázku, jestli už těch najetých kilometrů nebylo příliš. Alternativou je pak změna léků či doktora.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných