-->

Kdo neskáče, není pes. A proč se někdy hodí Rus

21. 05. 202212:20
Kdo neskáče, není pes. A proč se někdy hodí Rus
foto: Markéta Šálková, PrahaIn.cz/Vítězslav Dobeš

KOMENTÁŘ Má to čtyři nohy, ocas a vlhký čumák. Všechno je fajn do chvíle, než vám ten čumák, jímž před chvílí ryl v hovně jiného souputníka, zaboří do zánovních kaťat. Řeč je samozřejmě o našich hafajících přátelích.

„Asi smrdíte,“ opáčil mně kdysi na moji námitku jeden bodrý chlapík, jehož čokl – bez vodítka – se mě jal na ulici důkladně očmuchávat. Pána jsem sice nakonec dořval, ale celá příhoda pro mne skončila poslintaným oděvem a náběhem na kardio příhodu. Kdybych alespoň opravdu smrděl; naopak jsem byl tehdy navoněn kvalitním intim sprejem, který vzbuzoval zájem kolemjdoucích roštěnek, zralých žen i senzitivnějších homosexuálů. Psy ale neměl vůbec lákat.

Pokousané děti

Jak píše můj redakční kolega Misha Veselý v jiném článku v PrazeIN, jsou mnohem horší situace – třeba když pes bez dohledu pokouše dítě. Bezohlednost některých majitelů psů je do nebe volající! Mimochodem, taková příhoda se stala i známé režisérce Věře Chytilové, jejíž boxer před několika lety napadl dvouletého chlapce. Paní režisérka si tehdy na stará kolena pořídila psa, kterého nezvládala, přičemž ho nechávala pobíhat bez vodítka a košíku.

On to skutečně není žádný med, když si člověk vyrazí na špacír pražskými ulicemi. Kromě toho, že si musíte dávat pozor na různé výmoly a praskliny v asfaltu, nesmíte pustit ze zřetele ani psí výkaly. No a když pak proti vám běží pes bez jakékoli disciplíny, od něhož nevíte, co čekat, litujete, že jste si před časem ten zbrojní průkaz přece jen nepořídil.

V Mishově článku se píše mimo jiné o tom, že v současné době neexistuje norma, která by ukládala chovateli obecnou povinnost mít psa za každých okolností na vodítku nebo s košíkem na čumáku. Vedení Prahy se prý však zaobírá myšlenkou, jak podmínky pohybu psů na veřejném prostranství zpřísnit. Všichni ale víme, že jedna věc je politická proklamace místní samosprávy a druhá pak přetavení těchto myšlenek do podoby legislativní normy.

I svoboda má hranice

Docela velkým problémem tuzemské společnosti je, že se právě kvůli zdánlivým prkotinám musejí přijímat nové zákony, vyhlášky a nařízení. Kdyby většina lidí ctila základní zásadu, a sice, že svoboda jednoho končí tam, kde svoboda druhého začíná, ušetřili bychom si nejen spoustu konfliktů, které často hrozí přerůst v tragédii, ale i stohy paragrafů.

Někdy ovšem pomůže i náhoda. Pamatuji si, jak jsem kdysi seděl s kamarádem ve známé pivnici U Jelínků v Charvátově ulici, kde se s námi vyskytoval se svými dvěma psíky jeden velmi populární, tenkrát již docela „nalitý“ herec. Jeho psi pobíhali na volno po lokále, skákali po lidech a nakonec se vyčůrali na podlahu. Když jsem umělce napomenul, málem jsem dostal pěstí. Celou situaci nakonec poměrně rezolutně vyřešil přišedší, asi pětimetrový Rus, který si sedl vedle nás a objednal si místní specialitu s dobře napěněnou plzničkou. Když se k němu psi vydali, podíval se na ně tak, že si je herec okamžitě zavolal k sobě a připnul jim vodítka. Východní návštěvník totiž vypadal, že by si oba ochlupence dal jako předkrm a pana herce poslal jednou ranou zpátky na oblast.

Co z této příhody vyplývá? Nejen potvrzení bezohlednosti mnohých majitelů psů. Kromě toho i poznatek, že je opravdu smutné, když pořádek v české hospodě musí dělat Rus.

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných