foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Andrej Babiš a Petr Macinka
KOMENTÁŘ: Příprava státního rozpočtu na rok 2027 připomněla starou politickou pravdu: kdo drží peníze, drží moc. A Andrej Babiš (ANO) si tuto pravdu očividně dobře uvědomuje. Pro malé strany je to také připomínka, jak nebezpečná pro ně může být koaliční spolupráce s rozpínavým hnutím ANO.
Nula. Takový je výsledek čtvrtečního jednání ministra zahraničí Petra Macinky (Motoristé) s premiérem Andrejem Babišem a ministryní financí Alenou Schillerovou (ANO). Odešel s prázdnou a měl co dělat, aby neztratil na improvizované tiskové konferenci tvář.
Je to další studená rozpočtová sprcha pro nejmenšího koaličního partnera, který se stejně jako SPD dozvěděl plánovanou výši deficitu státních financí až těsně před jednáním o něm na vládě. Pro menší koaliční strany to bylo nepříjemné překvapení. A také připomínka jejich skutečného postavení.
Obě strany se proto musely ozvat. Kdyby mlčely, jejich voliči by se oprávněně ptali, k čemu vlastně ve vládě jsou. Jejich „vzpoura“ nejspíš nakonec přinese nějaké kosmetické změny. Ale čekat zásadní obrat by bylo naivní. Celkový rozpočtový směr „do zdi“ se měnit nebude.
Měli hlídat Babiše
Motoristé se přitom do vlády dostali také díky slibu, že právě oni budou jedním z těch, kdo Babiše uhlídají. V ekonomice nabízeli program, který měl k rozpočtové konsolidaci přistupovat radikálně, a jako inspiraci zmiňovali i Argentinu Javiera Mileie.
Teď přichází první velká zkouška. Být opozičním kritikem státních výdajů je totiž podstatně jednodušší než sedět ve vládě a skutečně je škrtat.
Pokud Motoristé ani SPD nejsou kvůli rozpočtu připraveni odejít z vlády – a to nejsou -, jejich vyjednávací síla má své velké limity. Menší koaliční partneři potřebují veřejně demonstrovat svou samostatnost, aniž by skutečně ohrozili existenci vlády. Jejich protest tak může být hlasitý, ale nemusí být příliš nebezpečný. Ve výsledku je to spíše divadlo, jehož režii drží pevně v rukou Andrej Babiš.
Účet bude opravdu vysoký
Problémem navíc není jen samotný rostoucí státní dluh. Pokud stát dlouhodobě utrácí výrazně více, než kolik vybere, účet se postupně promítá do nákladů na obsluhu dluhu a do celé ekonomiky. Dražší peníze znamenají mimo jiné vyšší náklady pro domácnosti i firmy a mohou zdražit investice, včetně strategických projektů, jako jsou Dukovany.
Alena Schillerová navíc už připustila možnost zvyšování daní. To je pozoruhodný posun u vlády, která chce současně působit jako ochránce peněženek občanů.
Oliver Cromwell kdysi pronesl, že když zasedá parlament, nikdo si nemůže být jistý svým majetkem ani životem. Česká verze této věty by dnes mohla znít poněkud méně dramaticky: když vláda hledá peníze, nikdo si nemůže být jistý, které daně nakonec zvýší.
Dopadnou jako ČSSD?
A právě v tom spočívá politická past pro Motoristy a SPD. Mohou protestovat, požadovat škrty a od rozpočtu se veřejně distancovat. Pokud ale nakonec zůstanou ve vládě a rozpočet podpoří, voliči si jejich protest mohou vyložit jako pouhé divadlo.
Stačí se podívat do minulosti. ČSSD také vstupovala do vlády s ANO s představou, že dokáže jeho sílu korigovat. Nakonec se v koaličním objetí se „všežravým“ ANO politicky vyčerpala a zanikla jako relevantní politický hráč.
Motoristé i SPD mají ještě čas dokázat, že jejich příběh bude jiný. Koaliční divadlo kolem rozpočtu na rok 2027 ale ukazuje první nepříjemnou lekci: v této vládě mohou být tři koaliční strany, ale režisér je zatím jen jeden. A ten drží kasu.