foto: Zdeněk Strnad pro PrahaIN.cz/Osamocení Trumpovi příznivci v New Yorku
„Každý ráno, když si vzpomenu, vzpomenu si na to, jak měl jsem tě rád,“ zpívá kapela Chinaski. A stejně jako Michal Malátný, i já si každé ráno vzpomenu na to, co zase vymyslel Donald Trump, aby mě čerstvé titulky přiměly zapomenout na včerejšek a věnovat se současnosti.
Řekl bych, že Spojené státy aktuálně ukazují svou sílu a celý svět netuší, jak má reagovat. O tom jsem už ostatně psal. Během posledních dvou, možná tří týdnů jsem se dozvěděl, že Amerika uvalí cla, zabere Grónsko, má zálusk na Suezský průplav, ráda by připojila Kanadu k padesátce svých států a v neposlední řadě Donald Trump zhmotnil myšlenku, že by převzal Pásmo Gazy.
Prezident USA má na své výroky právo, stejně tak má právo na to dělat zásadní rozhodnutí. Na ty ovšem nejsme v našich zeměpisných, vyloženě ustálených podmínkách zvyklí. O to víc jsem překvapen, jak Trumpovy kroky nechce prakticky nikdo hodnotit. Mně osobně nepřijde zcela distingované, aby svrchovaný stát vzkazoval jinému svrchovanému státu, co má dělat. Dánsko není Havaj a Kanada je Kanada. Ticho, které prochází Evropou, je tentokrát velmi hlučné.
Důvody jsou nasnadě. Amerika diktuje světovou politiku a Trump je natolik nevypočitatelný byznysmen, že si to s ním nikdo nechce rozházet. On totiž prezident USA nepotřebuje mnoho spojenců. On si totiž vystačí.
V té souvislosti jsem si vybavil řadu dřívějších srovnání mezi ním a Andrejem Babišem. On je rovněž miliardář, dokonce dolarový, je vnímán coby populista a jeho oponenti mluví snad až o diktátorském přístupu. Jenomže i v tomto případě platí jakýsi dvojitý metr. Zatímco v případě Andreje Babiše se reflektují veškeré výroky, u Donalda Trumpa nic. Vzniká tak podivný přístup i názorový paskvil, který jsem pojmenoval jako Andrej Trump. A vlastně to není ani tak paskvil, jako fenomén doby. Lidé totiž chtějí vůdce, řekl bych. Člověka, který se opře do všeho a do všech, mluví, jak mu ústa narostla. Trump si nebere servítky před ženami, které podle mého názoru nebere jako sobě rovné, Andrej Babiš ve frekvenci ostrých a pikantních výrazů nemá srovnání. Alespoň já za uplynulých patnáct let srovnávat nemohu.
Každý jsme nějaký, je to jasné, ale říkám si, co by se stalo, pokud by Andrej Babiš jako možný budoucí premiér skutečně kráčel ve stopách zmíněného amerického politika a rozhodl se jít silou směrem z České republiky. Počítám, že by netrvalo dlouho a šel by od válu. Postavil by se mu nejprve jeden jeho zástupce, později druhý. Další by přibývali a Andrej Babiš by slábnul. To je demokracie a to je správně. Stejný osud v minulosti postihnul Jiřího Paroubka, Petra Nečase, Mirka Topolánka, ale i jiné.
Jenomže v Americe jsem na nic takového nenarazil. Ačkoli se snažím číst mnohá periodika, vnímám jen Trumpovu chválu, oslavu jeho síly a vlastně i síly národa. V tomto směru se mi na USA zdá něco zkaženého. Kdokoli nemá oponenturu, stává se modlou, jakých po náměstích ve východní Evropě zelo hrozně moc. Pochopitelně byly odlité a v nadživotní velikosti.
Jak jsem měl vysoká očekávání od Trumpovy politiky, zažívám zklamání. Bidenovi se vyčítal věk, ten především. Potom inklinace k menšinám, genderová vyváženost, otevřené hranice, že se nechává vláčet vlastní administrativou. Jenomže ono je to potřeba. Kdokoli nemá záklopku, šplhá na kopec výš, výš, výš a výš, až z něho nakonec sám sletí. Závěrem se proto musím vrátit k nikdy nezodpovězené otázce Jana Wericha: „Pakliže člověk zvítězí nad vlastní blbostí, je vítězem, nebo poraženým?"