foto: Redakce PrahaIn.cz/Vítězslav Dobeš
Žvýkačka v puse, rukávy u mikiny vyhrnuté nad lokty, kývavá chůze a mimikry vyhazovače z nočního klubu. Cestující v MHD nedůvěřivě pozorují tento zjev a pátrají v paměti, jestli tísňová linka policie je 158 nebo 185. Nakonec se vše vysvětluje – pán je revizor a dva ještě méně luzní chlapíci, kteří před chvíli nastoupili do autobusu s ním, nejsou somráci, nýbrž jeho kolegové.
Ačkoli jsou uchazeči o revizorské zaměstnání podle pražského dopravního podniku řádně proškolováni, přičemž samozřejmě nechybějí ani nezbytné psychologické testy (které by však podle zlých jazyků zdárně nesplnil pouze Pepek Vyskoč), v síti se občas zřejmě udělá větší díra, kterou přece jen nějací exoti propadnou. Nebo je to možná tak, že všemi mastmi mazaný uchazeč absolvuje několikastupňové přijímací řízení v obleku po dědečkovi, ale jakmile je zařazen do běžného provozu, opět vyloví ze skříně smradlavé oblečení z poslední návštěvy nonstopu, načež uvolní stavidla své dobrodružné povahy. Je to skutečně záhada. Jisté je však to, že narazit na opravdu neuvěřitelné typy bývá v případě pražských revizorů poměrně snadné.
Jazyková céčka na béčku
Metro, trasa B, která je zřejmě nejpestřejší, co se týká skladby cestujících. (Na vysvětlenou pro mimopražské – metro je něco jako vlak, akorát to jezdí pod zemí.) Dva revizoři se snaží na Florenci vysvětlit jakési skupince cizinců, že si koupili nesprávné jízdenky. Ani náznak nějakého pochopení, rady či alespoň trochu lidského přístupu. Dialog navíc zjevně kulhá kvůli tomu, že revizoři znají jazyk Shakespearův asi tak jako odchycení turisté Prahu. K vyjasnění problému nepřispívá ani vizáž neúspěšných bankovních lupičů.
Tramvaj č. 20, stanice Smíchovské nádraží. Revizoři dusí mladou maminku se třemi dětmi a ohromnou bagáží (zřejmě přijela do Prahy vlakem). Uhlídat děcka a zavazadla a k tomu navíc v několika málo vteřinách po nástupu odbavit „lupeny“? Zjevný organizační problém. Pro ženu hovoří, že jízdenky skutečně drží v ruce a evidentně si je chce označit, jakmile stabilizuje situaci ohledně ratolestí a bagáže. To je však kontrolorům jedno, zrovna lapili další „černou pasažérku“.
O to trapněji vypadá, když revizoři o chvíli později nekontrolují a jakoby nevidí hlouček rozjuchaných „ranařů“, kteří nakonec překvapivě vyměknou a sami vystoupí hned v příští stanici poté, co si dvojice s revizorskými odznaky všimnou.
Není třeba dlouze rozpitvávat další příklady. Většinou jde o variantní příhody výše uvedeného, někdy s ještě dalším „bonusem“. Jako když třeba revizor na slušnou žádost o přesnější identifikaci, než jakou splňuje revizorský odznak (který každý nemusí znát), odpovídá ironicky a drze.
Ostré lokty na konečné
Samostatnou kapitolou jsou různé exempláře, které si dopravní podnik najímá na střežení pořádku na konečných stanicích metra. Většina těchto lidí má za sebou zjevně pohnutý osud a minimum civilizačních návyků. Někteří si – zejména ve večerních hodinách – ve stanicích nahlas pouštějí muziku z mobilů. Jiní dávají na odiv své tetování a různě se u toho kroutí, aby bylo lépe vidět. Jedno však mají společné: když přijede vlak metra, nadšeně mávají strojvůdci, jako kdyby s dotyčným odmalička vyrůstali v jednom depu.
Jeden z těchto „strážců“ řešil problém s podnapilou ženou, která nechtěla na konečné vystoupit, tak, že ji chytil pod poprsím a jako žok se ji pokoušel odtáhnout na nástupiště. Mezitím s ní různě cloumal ze strany na stranu, podobně jako když zesláblý zemědělec přemisťuje pytel brambor. Když byl upozorněn, že jeho zákrok nemá nic společného s kvalifikovaným postupem a že může té ženě dokonce ublížit, zřejmě česko-polsky dotčeně namítl, že „pani jest napita“. Takto přemístěná dáma, soudě podle oblečení, pravděpodobně žila na ulici; zřejmě proto ochránce stanice usoudil, že s ní může nakládat jako s věcí.
Není cílem toho textu házet revizory a další zaměstnance dopravního podniku do jednoho pytle. Nemají to jednoduché. Svou práci si ale dobrovolně vybrali a měli by ji vykonávat alespoň s nějakou primární profesionalitou a v mantinelech základní slušnosti. Lidský přístup se pak už dostaví sám.
Konání mnoha z nich se však odehrává v módu, který je v Česku tolik obvyklý u pracovníků nejrůznějších bezpečnostních agentur, všemožných kontrolorů, ale i řady městských strážníků.
Malá „moc“ nad lidmi, ale velké osobní mindráky a stálá nevraživost vůči ostatním. Nelze říct, že by člověk nějak zvlášť lačnil po častějším setkání s takto interesantními bytostmi.