KOMENTÁŘ: Brusel v slzách. Mladí Češi se nechtějí učit anglicky

„Tea or coffee?“ „Or!“ Klasická anekdota hořkne v ústech tuzemských učitelů a učitelek angličtiny, kteří se snaží – tu zábavněji, jindy nudněji – dostat „ájinu“ pod kůži školním dítkám. Jazyk Shakespearův přitom příliš neinteresuje ani spoustu žáků nadaných a v jiných předmětech výtečných.

Připomeňme si jednu z mnoha doktrín Evropské unie: Brusel chce, aby každý občan Evropské unie uměl dobře anglicky a k tomu „jakžtakž“ další cizí jazyk (mateřština se samozřejmě nepočítá). Mohlo by se zdát, že Milan Kundera byl poněkud shovívavějším mentorem, neboť říkával, že každý člověk by se měl do svých třiatřicátých narozenin naučit jeden cizí jazyk. Kdo tedy vsadil například na „jednodušší“ italštinu místo angličtiny, mohl by zdánlivě zajásat. Ale skutečně jen zdánlivě. Druhé Kunderovo doporučení – aby si každý mladý člověk zároveň přečetl Bibli – může z kombinace slušné angličtiny a například němčiny učinit, v porovnání s Kunderovou tezí, vcelku snadno zvládnutelný úkol. Zvláště pokud chce někdo Bibli nejen přečíst, ale taky jí porozumět.

Bible v airpodech?

Doby, kdy mladí lidé budou z podcastu ve svých airpodech masově poslouchat Bibli, se zřejmě jen tak nedočkáme (o jejím čtení vůbec nemluvě). Zbývá tedy jen ta angličtina plus základy druhého jazyka v intencích doporučení Bruselu. Ovšem jak na to? I zkušení a zároveň moderní učitelé tohoto jazyka zmiňují v současné době znepokojení nad tím, že zejména žáky základních škol angličtina prostě nebaví. Jako by toho na děti bylo moc – v dalších předmětech se učí spoustu zbytečných nesmyslů, přičemž angličtina už pronikla do všech možných oborů natolik, že si spousta žáků myslí, že ji vlastně umí. Přitom ale pouze klouzají po povrchu.

Nikdy nezapomenu na svého středoškolského učitele ruštiny. Osnovy mu byly víceméně šumafuk, ale učil nás tak, že s námi rozebíral nejrůznější detaily. Když byla řeč o Pikové dámě, rovnou jsme si vysvětlili pravidla všemožných karetních her a příslušné ruské pojmy. Soudruh profesor byl taky vášnivým pěstitelem – když někdo potajmu chroupal při vyučování pod lavicí jablko, místo skloňování podstatných jmen ženského rodu na měkkou souhlásku jsme si náhle povídali o druzích jablek a jejich pěstování a rovnou si také osvojili několik ruských výrazů o tomto tématu. Vzhledem k tomu, že má babička byla Ruska a že mám tedy pro tento jazyk jakési vlohy, bylo mně celkem jedno, jestli výuka probíhá standardně nebo odlehčeně; myslím však, že mnozí z mých tehdejších spolužáků tento druh vzdělávání v Puškinově jazyce ocenili a že se přece jen něco nenásilně naučili.

Utkvěl mi i názor jednoho lingvisty, který prohlásil, že české děti by se měly jako první cizí jazyk učit němčinu a až v pozdějším věku by k ní měly připojit angličtinu. Když člověk začíná mluvit německy, i při chybách má šanci na docela dobré dorozumění, jelikož se pohybuje na podobném gramatickém poli. Proti tomu použití české gramatiky v angličtině, jak známo, způsobí většinou pouze to, že turistu, který se vás na ruzyňském letišti zeptá na cestu na Václavské náměstí, omylem pošlete na Kladno (tohle je pokus o vtip, samozřejmě to takto nefunguje).

Důležitá věc: druhý cizí jazyk se učí snadněji než první, navíc angličtinou jsme masivně obklopeni a podvědomě ji neustále vstřebáváme; lze ji tedy „dohonit“ později. Opačná kombinace učení, než jak doporučuje Brusel, tak vůbec nemusí být na škodu, zvláště v případě manuálních profesí, jež se v Německu nebo Rakousku vždy dobře uplatní.

Umělý tlumočník

S nástupem umělé inteligence vstupují do hry další technologické vychytávky. Odborníci v této oblasti celkem jistě predikují, že za nějaký čas to dopadne tak, že znalost cizího jazyka bude užitečná skutečně jen tak pro poklábosení nad sklenkou někde v baru. Vše ostatní, včetně vědeckých konferencí, z hlediska tlumočení obstarají sofistikované systémy, kdy už zřejmě skutečně postačí mluvit „do zdi“. Ostatně, kvalitní kapesní překladače jsou už dnes běžné a jeden můj známý tuto pomůcku velmi zdárně využil při komunikaci v Jižní Koreji, kde s ním překvapivě málo lidí mluvilo anglicky.

Zmíněnou Bibli by si však měl, podle Kunderova doporučení, přečíst nebo poslechnout z přehrávače opravdu každý. Znát alespoň základy civilizačního okruhu, který formoval starý kontinent, může být v určitých kruzích považováno za podobný znak kvality, jako když někdo dobře hraje šachy. Navíc je to docela slušný „krvák“ a člověk může vždycky přestat číst, poněvadž ví, jak to dopadne.

Co ovšem dnes nevíme, je, jak to nakonec dopadne s Evropou pod taktovkou Bruselu. Třeba si jednou budeme muset povinně listovat v Koránu. V originále a bez překladače.