KOMENTÁŘ: Duhová vlajka nebo hadr na podlahu? Pražští politici opět rezignovali na podstatu svých úřadů

Každoroční pochod našich homosexuálních spoluobčanů Prahou už zase klepe na dveře a mnoho komunálních politiků se může přetrhnout, aby ukázali, že i oni stojí na „správné“ straně barikády. Duhová vlajka tak putovala do čistírny a zanedlouho zamíří na stožár.

Duhová vlajka – tento symbol LGBT hnutí – samozřejmě nemá na žádné úřední budově co dělat. Na těchto budovách má podle normálního zdravého rozumu viset pouze státní vlajka, prapor obce či městské části nebo její znak. Všechno ostatní je pro mě osobně pouze nějaký kus látky, přičemž je je vlastně jedno, jestli tam podnapilá paní uklízečka zrovna vyvěsila špinavý hadr nebo LGBT aktivisté svoji vlajku.

Jelikož většina aktivistů zdravý rozum evidentně nepoužívá, měli bychom si připomenout, že úřady mají primárně sloužit k tomu, aby řešily svěřenou agendu, nikoli dojmologie. Jako bývalá mluvčí Prahy 1 a současná politička samozřejmě chápu rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi a vidím „volnější pole působnosti“ v případě politiků; co mě však irituje, je nestoudnost, s jakou mnoho z nich přistupuje ke své funkci. Nikdo je přece nevolil kvůli tomu, aby exhibovali na podbízivých akcích nebo je ze strachu podporovali.

Píšu zde o strachu a stojím si za tím. Jinak si nedokážu vysvětlit postoje pražského magistrátu, který letošní homosexuální pochod Prahou podporuje a zároveň nepodporuje. LGBT aktivisté zuří: Jak si mohli pražští politici dovolit nenasvítit letos petřínskou rozhlednu duhovými barvami? Odpověď z magistrátu: „Moc se vám omlouváme, ale šetříme.“ Mnohem raději bych ovšem slyšela: „Navrhujete laciné gesto a Praha vaši soukromou a značně nátlakovou akci v žádném případě nepodpoří!“

Svoboda není nátlak

Aby bylo jasno: proti homosexuálům ani jiným menšinám vůbec nic nemám. S jedinou výjimkou. Pokud si myslí, že jejich orientace je automaticky opravňuje k ovládnutí veřejného prostoru (což mnozí z nich prosazují opravdu kategoricky a nevybíravě), ostře protestuji. Ctím svobodu každého, ale i to, že nikdo nemá právo ji druhému brát – tedy vnucovat jinému svůj názor či postoj prostřednictvím obsahově prázdných, o to však pompézněji pojatých akcí.

Kdybychom chtěli toto konání dovést do důsledků, radnice by mohly začít podporovat i další aktivistické akce. Vyčlenění úředníci by mohli každý den prozkoumávat internet a hledat, jakou by zrovna vyvěsili vlajku nebo co by kde nasvítili v nějakých barvách. Nesmysl? Samozřejmě ano. Na tomto příkladu však vidíte absurditu tohoto problému v celém kontextu. LGBT komunita má tradičně skvělé zvládnuté PR, k čemuž přispívá, že mnoho lidí opačného a třetího pohlaví působí v kreativních sférách. Jsou dobře organizovaní, umějí se mediálně „prodat“, takže jejich vlajku politici vyvěsí, ať od nich mají pokoj a nemusejí čelit jejich mediálnímu lynči. Jiné, méně výrazné menšiny mají smůlu.

Totalita v hávu LGBT?

Před časem jsem četla rozhovor se starým pánem, který v dobách totality utekl z Maďarska do USA. V rozhovoru nepokrytě řekl, že v současné Americe se mu vracejí některé historické reminiscence. LGBT komunita tam v mnoha městech již ovládla veřejný a mediální prostor. Dnes již nestačí neutrálně přistupovat k jejím postojům a aktivitám. Člověk se musí přímo aktivně zapojit a LGBT otevřeně podporovat, jinak například přijde o práci. Podobnost s komunistickou totalitou je jistě jen náhodná, že ano?

Ještě nejsme tak daleko jako ve Spojených státech. Seberme tedy odvahu jasně prohlásit: „Milá LGBT komunito, nic proti vám nemáme, žijte si spokojeně a šťastně. Vaše soukromé akce však žádný úřad není povinen jakkoli podporovat, a to ani vyvěšením duhové vlajky!“

Veronika Blažková, pražská předsedkyně Svobodných