KOMENTÁŘ: Farizejství České televize. Rudá armáda nevadí, ale soudruh Pláteník má stále zaracha

Sovětské tanky v seriálu Byl jednou jeden dům „osvobozují“ v květnu 1945 Prahu – o roli Vlasovců, vzhledem k době vzniku tohoto dílka, pochopitelně ani slovo. Soudruh Pláteník z Okresu na severu však stále dřepí v klatbě. Kde je tenká dělicí linie mezi jednotlivými pořady a kdo určuje, co je vhodné vysílat?

Léto v České televizi je tradičně časem všemožných repríz. Komu je to málo, může bezplatně navštívit archiv ČT, kde se nachází spousta filmů, seriálů i dokumentů. Kulturně vyhladovělý divák si tam může pustit nejen všechny díly zmíněného seriálu Byl jednou jeden dům (což je v podstatě jen kvalitními hereckými výkony maskovaná bolševická agitka), ale také jeho „mladšího bratříčka“ – Dnes v jednom domě. Tento seriál pro změnu opěvuje výstavbu nových pražských sídlišť a taky v něm hraje plejáda tehdejších prvotřídních herců.

Moudří a stateční

Zatímco výše zmíněné „domy“ si lze v oficiálním televizním archivu kdykoli vychutnat – dle rozpoložení – jako svědectví doby, nostalgickou vzpomínku nebo ryze zábavní pořad, Okres na severu si pustíte jen na internetu nebo ho občas odvysílá nějaká menší komerční stanice. Okresní tajemník KSČ Pepa Pláteník (Jaroslav Moučka) má v České televizi utrum, přestože jeho verbální kreace mají skutečnou hloubku: „Máš učit mladé novému, socialistickému způsobu života. Se sklenicí v ruce je toho moc nenaučíš!“ Nebo: „Ta vesnice politicky nevypadá dobře. Budeme tady dělat velký zásahy, to už je jasný.“

V osobním žebříčku těchto veleděl hned za Okres na severu řadím seriál Rodáci (pozor, neplést si s výborným filmem Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci). Nejvíce mně utkvěla scéna, v níž partyzáni (na Brněnsku!) přepadnou jakýsi zámeček plný nacistů, načež se po akci utíkají schovat do nedalekého lesoparku. Zřejmě jenom scénárista se nediví, proč esesáci posléze tento větší remízek neobklíčili a hrdinné partyzány nepostříleli jako zajíce.

Třetím svěžím dílkem v pořadí je pro mě Muž na radnici. Když v tomto seriálu předseda městského národního výboru v okresním městě (dnes starosta) nechá srovnat se zemí historickou zástavbu a místo ní prosadí výstavbu paneláků, rovněž to „nemá chybu“. Bonbónkem je pak scéna v závěrečném díle, kde se doma rozhádaný a odstěhovaný syn Jan Hartl vrací do rodného města jako svářeč. Když jej otec – hlavní hrdina – vyhledá přímo na střeše jednoho z nově postavených domů, syn mu vyzná své bezprostřední pocity: „Teda táto, vy jste tady ale udělali kus práce!“ Toto sdělení doprovází rozmáchlý pohyb kamery a pohled na řadu panelových domů. Není divu, že předseda František Bavor (Zdeněk Buchvaldek) je po těchto slovech řácky dojat – divák jen neví, jestli kvůli návratu syna nebo díky tomu, že okresní město po staletích už konečně nehyzdí zpropadené historické centrum.

Neméně půvabná scénka se nachází ve výborném televizním filmu Cesty mužů, který pojednává o odporu protistátních živlů proti kolektivizaci vesnice. Ve chvíli, kdy čerstvě propuštěný vězeň Jan Kanyza vděčně mává z vlaku na rozloučenou estébákovi, který ho před časem dostal za mříže (Karel Hlušička), divák rovněž vytahuje z kapsy šnuptychl.

Růže pro Zemana

Když jsem na prvním nebo druhém Febiofestu v první polovině devadesátých let zavítal do kina Blaník, abych tam zhlédl raritní promítání závěrečného dílu legendárního seriálu Třicet případů majora Zemana, zažil jsem narvané kino a skvěle se bavící diváky. Růži pro Zemana – tak se tento poslední díl jmenuje – Fero Fenič tehdy bezpochyby zařadil jako veseloherní kus, což mu také vyšlo. Někteří diváky slzeli smíchy u replik typu: „Nechává se slyšet po barech a recepcích. Blábolí o svobodě a demokracii a tiskne ruce všelijakým chlapcům, co si hrajou na bojovníky. Znáš to, ne?“

Kdyby se Česká televize přestala upejpat a uvolnila pro diváky všechny filmy a seriály, které byly natočeny ještě pod hlavičkou někdejší Československé televize, určitě by tím nijak nehrozila demokratické poměry. Tvářit se, že něco je špatně a něco jiného nevadí (i když je to víceméně na jedno brdo), je nejen trapné, ale především licoměrné. Kdo chce zamáčknout slzu v oku, ať tak klidně učiní. Většina diváků by se však při sledování zmíněných kousků asi hlavně dobře bavila.

On i ten kovaný a vždy pevný soudruh Pláteník dnes patří spíše mezi legrační než démonické figury. Na rozdíl od těch, kteří si po listopadu 1989 a po zahození stranické knížky zprivatizovali tuto zemi.