foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/Robert Fico
Na slovenské benzínové stanici nedaleko hranic s Českou republikou se před časem odehrála podivná scénka. U čerpadel zastavil automobil s českou poznávací značkou, řidič natankoval a přišel k pokladně zaplatit.
Slušně pozdravil, řekl číslo čerpadla a požádal o cigarety. Zamračenému prodavači pak podal stoeurovou bankovku. Ten namarkoval obě částky a odpočítal peníze zpátky. Podíval se na zákazníka a se slovy „Čehúni tu nemajú čo robiť”, hodil účet i s penězi na podlahu. Konsterovaný zákazník se zmohl pouze na to, že posbíral peníze a odjel. To není fake ze sociálních sítí. Tato příhoda se stala mému kamarádovi, se kterým jsme kdysi za revoluce na brněnském Občanském fóru řídili tiskové oddělení a vydávali jsme zpravodaj OF.
Přiznám se, že mě to vlastně moc nepřekvapilo. Moje matka byla Slovenka. Narodila se shodou okolností v Topoľčanech, odkud pochází i současný premiér Robert Fico. Na Slovensko jsme jezdili v dobách hluboké totality několikrát do roka k příbuzným, do Bratislavy, Trenčína a Žiliny. A protože jsme jezdili automobilem s brněnskou poznávací značkou a mluvili jsme česky, se slovenským nacionalismem jsme se také občas setkali. Většinou v odlehlých místech, jako byl například Žiar nad Hronom, ve vesnici na Oravě nebo ve Slovenském ráji. Fyzicky nás nikdy nikdo nenapadl, šlo vždy o slovní útoky. Zajímavé bylo, že „pachatelé“ vždy patřili do podobné skupiny. V naprosté většině šlo o jednoduché a primitivní jedince. Ve Žiaru nad Hronom, kde jsme se zastavili na pouti, jsem poprvé v životě slyšel větu: „Česi peši do Prahy”. Vrčel to na nás jakýsi bezzubý, starší člověk a v ruce držel papundeklový tácek, který zde byl k dostání za 15 korun. Byla na něm vyvedena umělohmotná palma s obrázkem Panny Marie ozdobená několika nabarvenými slepičími brky, křížek a nápis Raj.
O mnoho let později jsme s kolegy sledovali scény z náměstí Slovenského národního povstání v Bratislavě, kde probíhala demonstrace za samostatné Slovensko. Na akci byly tehdy vidět portréty zakladatele Hlinkovy gardy, snímky prezidenta bývalého fašistického Slovenského štátu a protičeská hesla. Přátelé nás pak informovali, že mezi demonstranty bylo, mimo jiné, i mnoho členů Komunistické strany Slovenska a bývalých příslušníků Státní bezpečnosti. Když pak náměstím procházel s doprovodem tehdejší prezident Václav Havel, který předtím navštívil jiné shromáždění, agresivní dav prezidenta i jeho ochranku napadl a téměř zdemoloval automobil ministra kultury. To bylo v březnu 1991. O něco později došlo k rozdělení Československa a do čela Slovenska se dostal Vladimír Mečiar, agent Státní bezpečnosti, registrační číslo: 31048, krycí jméno Doktor.
V době jeho vlády na Slovensku vzniklo několik extrémně nebezpečných neonacistických organizací, jehož jádro tvořili potomci bývalých příslušníků Hlinkových gard a vysoce postavených exponentů slovenského fašistického státu. Zároveň se zformovaly i militantní ultralevicové spolky. Na jejich akcích se setkávali krajně levicoví extrémisté z evropských zemí, a to včetně České republiky. Někteří z nich, například z Německa, byli přímo zapojeni do činnosti mimořádně nebezpečných formací. Jejich pracovní setkání měla nejrůznější krytí, například jako sportovní nebo turistické akce. Ty byly propojeny s lidmi, kteří měli blízko k pracovníkům ruských tajných služeb.
Slovenskou politickou scénu společně s Mečiarem bleskově ovládly nové strany, v nichž bylo možné vidět staré známé obličeje komunistů, národovců a nacionalistů. Strany, které založili přesvědčení demokraté, příslušníci inteligence a slovenští disidenti, se ocitly na vedlejší koleji. A s nimi i velká část Slováků, kteří se domnívali, že se po pádu komunistického režimu z jejich země stane klasický demokratický stát.
Mečiar a spol. rozpoutali proti demokratům agresivní kampaň. Někteří z nich se nakonec rozhodli pro emigraci a trvale se usadili v České republice. Privatizaci a vznikající podnikatelskou sféru z velké části ovládlo podsvětí. Nedávno toto období připomněl známý slovenský sociolog Michal Vašečka, poukázal také na skutečnost, že události z devadesátých let jsou základem situace, která se dnes vytvořila na Slovensku. V čele Slovenska se podle jeho slov objevila na začátku devadesátých let skupina bezohledných cyniků.
„Lidé, kteří na Slovensku pragmaticky uchopili moc v roce 1992, následně vytvořili samostatnou Slovenskou republiku. Nestalo se tak ale po tisíciletém úsilí Slováků, jak to prodávají nacionalisté. Vytvořili ji zloději a bandité, kteří si Slovensko chtěli ukrást pro sebe. Zároveň začali naprosto cynickým způsobem hrát hru na téma ochrana lidských práv na Slovensku. Velmi dobře totiž věděli, že pokud chtějí, aby se Slovensko stalo součástí Evropské unie a NATO, tak jde o jakousi povinnou cestu při vstupu do těchto uskupení. Proto mnoho let hráli tuto hru,“ řekl Michal Vašečka během panelové diskuze organizace Amnesty International.
Jeho slova potvrzují všechno to, co se na Slovensku od rozdělení společného státu mnoho let odehrávalo. V slovenském parlamentu probíhaly nelítostné boje demokratů s nacionalisty a starými komunistickými strukturami. Docházelo k vraždám, drancování státního majetku, gigantické korupci, jedním z vrcholů byl únos syna prezidenta Kováče. Politická scéna byla roztříštěná na kusy a zmatená a z velké části znechucená společnost se rozdělila na nesmiřitelné tábory. Podivný stav se na Slovensku usadil na mnoho let. V rozjitřené atmosféře byli do Národní rady Slovenské republiky zvoleni fašisté Mariana Kotleby a dalším vrcholem se stala vražda novináře Jána Kuciaka, která vyděsila Evropu.
Fico byl tehdy nucen abdikovat. Po krátké pauze a po mizerném výkonu vládních stran opět vyhrál volby. Pak ale na Slovensku došlo ke zlomovému okamžiku. Vládní garnitura Roberta Fica si potřebovala natrvalo upevnit svoje postavení a Slovensko už nikdy nepustit ze svých rukou. Proto zaútočila na samotné pilíře demokratického státu. Zlikvidovala veřejnoprávní sdělovací prostředky a zahájila drastické čistky v bezpečnostních složkách, a to včetně zpravodajských služeb a ve všech významných státních institucích. Do jejich čela pak dosadila svoje lidi. Zároveň vláda trvale útočí na nezávislé sdělovací prostředky a snaží se změnit i zákony, které jsou základem demokratického státu. Sociolog Michal Vašečka upozornil, že Ficově garnituře došlo, že potřebují stabilizovat svoje pozice. „Uvědomili si, že některé organizace, aktivisté a instituce jim brání uchopit moc tak, aby ji už nikdy neztratili. V tom okamžiku začali například měnit znění zákona o shromažďování,“ řekl sociolog.
Robert Fico si už konečně přestal hrát na demokrata. Slovensko otevřeně směřuje k Rusku, a v Kremlu dokonce navštívil Putina. Někteří vysoce postavení politici vládní strany Smer už začali hovořit o eventuálním vystoupení Slovenska z Evropské unie a Severoatlantické aliance. Fico demokraticky smýšlející občany a politiky obvinil z pokusu o státní převrat. A začal vyhrožovat deportacemi jakýmsi záhadným cizincům, kteří prý budoucí puč pomáhají připravovat.
To, co se odehrává u našich sousedů, by nás za normálních okolností nemuselo vůbec vzrušovat. V Česku ale už několik let panuje značné napětí. Společnost je stejně rozdělená jako na Slovensku, pozor je třeba si dát zejména kvůli blížícím se volbám. Zatímco vládní strany rozčilují i část vlastních voličů, silněji se, bohužel, ozývají hlasy starých známých populistů, ultrapravičáků a ultralevičáků a demagogů...