foto: Redakce PrahaIn.cz/Vítězslav Dobeš
Shodou okolností jsem zhlédl v krátkém čase dva výborné filmy: jednak Den po Mnichovu ze seriálu České století, brzy poté novinku v kinech, sci-fi Bod obnovy.
Bod obnovy je moc dobrá detektivka situovaná do roku 2041, kdy si lidé běžně pořizují zálohy své existence, takže pokud chce někdo skutečně umřít, musí si zálohování svého života vypnout. Nebudu prozrazovat konkrétní příběh. Kritika, která tento film označila za tuzemské dílo se světovými parametry, ale nelhala.
Pro potřeby tohoto textu postačí, když přiblížím postavu starší paní, která jako jedna z mála odmítá svůj život průběžně zálohovat a chce prostě postaru žít – a opravdu zemřít.
V Dni po Mnichovu se nachází filozofický motiv podobně těžkého kalibru. Klíčový je dialog o tom, zda je lepší se podvolit diktátu z Mnichova a dobrovolně obětovat Sudety Hitlerovi, nebo jestli má význam boj s téměř jistou porážkou a spoustou mrtvých, avšak se zachováním zdravého národního sebevědomí pro budoucí generace.
Jak to po mnichovské konferenci dopadlo, víme do detailů. „Zvítězil“ tehdy názor prezidenta Beneše, který se nechtěl bránit a byl připraven obětovat čest národa i jeho odhodlání bojovat. Beneš měl vizi, že jednou – po monstrózní celosvětové válce – bude Československo opět obnoveno v původních hranicích a že se vyplatí během kritické doby nevystavovat národ před hlavně německé válečné mašinérie.
Člověk si nemůže nevšimnout pronikavé podoby s dnešními chcimíry. Ti navíc s žádnou porážkou agresora nepočítají. Když jim řeknete, že mezi argumentací Putina a Hitlera lze nalézt jen kosmetické rozdíly, čílí se a prskají. Přesto je Edvard Beneš jejich člověk, ne že ne.
Celý „fór“ spočívá v tom, že existují záležitosti, kvůli nimž jsou čestní lidé ochotni podstoupit riziko vlastní smrti. A nejen čestní. Mnozí Rusové jsou připraveni (i když mnozí ne nijak nadšeně) za báťušku cara zemřít, kdykoli zavelí, přičemž důvody příliš nezkoumají.
Lidé v civilizovanějším světě, než je ruská parodie na normální stát, mnohdy smrt naopak vytěsňují, seč mohou, a kvůli zachování věčného života časem možná opravdu vynaleznou „body obnovy“ (tak se to alespoň domnívá režisér zmíněného filmu Robert Hloz).
Samostatnou kapitolou jsou zmínění čeští chcimírové. Chtějí „hodné“ Rusko, takže hledají jakýkoli důvod pro omluvu zcela jasné a nezpochybnitelné ruské agrese na Ukrajině. Svou čest snad ještě úplně nepohřbili. Nalezli by ji však snad jedině tehdy, kdyby jim ruská raketa spadla přímo na hlavu a ruský mužik jim znásilnil manželku a vyplenil dům.
Noticka na úplný závěr: v době dopisování tohoto textu zahájili islámští teroristé masivní útok na Izrael. Další šance pro chcimíry.