KOMENTÁŘ: Hledá se osobnost tohoto roku. Na koho to padne letos?

Časopis Time každoročně vyhlašuje Osobnost roku. Tou se stává člověk či organizace, o které se nejvíce v uplynulém roce hovořilo, a který či která nejvíce ovlivnila chod historie v daném roce. Ocenění se pak objeví na obálce posledního vydání časopisu v daném kalendářním roce.

Nutno dodat, že osobnost vybírá pouze ediční rada časopisu a měl by to být ten, „...kdo v lepším či horším nejvíce ovlivnil události daného roku...,“ uvádí oficiální statut ankety.

Historicky se vyhlašovalo už 95krát a 72krát byl oceněn jednotlivec, z toho bylo jen pět žen. Pětkrát byla vyznamenána dvojice, jednou trojice, šestnáctkrát skupina, jednou stroj (počítač) a jednou místo (planeta Země).

Třináct osobností světa získalo ocenění dvakrát za svůj život, americký prezident Franklin Delano Roosevelt dokonce třikrát.

Stačí se podívat na deset posledních ročníků tohoto ocenění a můžeme vidět naplnění problematického oficiálního statutu ankety, tedy to „v lepším či v horším.“

Nikdo asi nemůže namítat nic proti ocenění ukrajinského lidu a prezidenta Volodymyra Zelenského (2022) za boj proti ruské agresi, stejně tak je asi nezpochybnitelné postavení Elona Muska (2021) a jeho zásluhy o rozvoj elektrodopravy. Nebudeme s největší pravděpodobností napadat ani rozhodnutí z roku 2018, kdy šlo o Strážce, tedy novináře, kteří čelili věznění, perzekuci nebo smrti kvůli vykonávání své práce. Právem si cenu pak bezpochyby zasloužili v roce 2014 zdravotní i občanští bojovníci proti ebole.

S menšími či většími výhradami pak dnes hledíme na seznam dalších oceněných. V roce 2015 získala cenu německá kancléřka Angela Merkelová za morální postoje během uprchlické krize. Nutno ale dodat, že té krize, která dnes rozežírá základy západní demokracie a hlavně severské státy a Francie se probouzejí každodenně s noční můrou. 2013 získal cenu papež František, ale ani on nezakročil proti zneužívání dětí kněžími a přes původní vatikánské proklamace vyplouvá na povrch to, že se znásilňování v lůně církve nejen dělo, ale stále i děje. Daleko za všeobecnými očekáváními zůstali zatím i ocenění z roku 2020, americký prezident Joe Biden a první viceprezidentka USA Kamala Harrisová.

Ještě kontroverzněji pak vyznívají cápkovské a frackovské postoje, za které byla v roce 2019 odměněna švédská aktivistka Greta Thunbergová. O kontroverzi ocenění pro Donalda Trumpa za rok 2016 nemusíme ani mluvit. Šlo o typickou ukázku toho, jak nadšení způsobilo po několika letech ohromnou kocovinu a bolehlav, ze které Amerika svoje smysly nerozmotá a nevyčistí ještě několik let. A to nemluvíme o ceně za rok 2017 pro ty, kteří „prolomili mlčení“, tedy vesměs pro ženy, které promluvily proti sexuálnímu zneužívání a obtěžování. Jenže tato skupina semlela i rok předtím oceněného problematického prezidenta Trumpa, ale i třeba oscarového herce Kevina Spaceyho. Toho neobvinily ženy, ale v rámci hnutí MeToo čtyři muži. Spacey je totiž homosexuál a obvinění ze sexuálního obtěžování mu zničilo život i kariéru.

Co na tom, že v posledním týdnu londýnský soud Spaceyho ve všech bodech žaloby osvobodil? Co na tom, že přišel o role v řadě filmů, seriálů, možná o miliony dolarů, že ho z filmů vystříhávali a že si už asi nezahraje? To nevadí, život jde přeci dál! To už je přeci pro všechny dávná historie.

A kdo získá cenu časopisu Time v roce 2023? Velkým kandidátem v České republice, ale i jinde v západní a střední Evropě, by mohla být a je ekologická aktivistická nátlaková organizace Poslední generace.

Kdo nezaregistroval akce jejich přívrženců spočívající v přilepování se k asfaltu na dálnicích, průtahových okruzích, silnicích nebo k uměleckým dílům ve světových galeriích? Kdo si nevšiml procházek krokem po pražské magistrále, kterou Poslední generace tak zcela vyřadila z provozu, a to i přesto, že její aktéři slibovali, že protest bude pouze v jednom jízdním pruhu. Kdo nečetl o umírajících v agonii v sanitkách v kolonách v londýnských ulicích, které ucpali k asfaltu přilepení vyznavači Poslední generace?

Co prosazují tito aktivisté? Zapomeňme na ultraradikální větev tohoto radikálního uskupení, která prosazuje celosvětové nařízení, že lidé mohou letět letadlem jen dvakrát za život, ohromné zdanění osobních vozů, uzákonění jízdy autem na maximální vzdálenost padesáti kilometrů a podobně. Tyto názory jsou trochu cufíl i pro drtivou většinu ekologických fanatiků a fantastů.

Co ale prosazují tito lidé konkrétně v Praze? Třicítku na silnicích ve městě, jenže víc než třicítkou se po pražských ulicích ani jet nedá, snad s výjimkou času mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní.

Na druhou stranu každý měsíc v metropoli přibývají v tichosti zóny, kde se velká 30 na kulaté značce v červeném kruhu objevuje. Brzy se třicítka objeví v oblasti Vinohradské nemocnice, Karlín je už jedno velké omezení rychlosti na třicet, teď nově zaplavily stejné značky i sídliště na Černém Mostě. Nikdo to nekomentuje a nikdo proti tomu nic nenamítá. Třicítky se množí a je to v pořádku, protože v daných lokalitách se ani víc jet nedá. Dalo by se říct, že Poslední generace vyhrává.

Podle ekologů této organizace musíme přehodnotit svůj postoj k Zemi. To si ale troufám říct, že tuší asi každý z nás. Nebo snad se domníváme, že Středomoří v jednom ohni je naprosto v pořádku? Existuje snad někdo, kdo se domnívá, že historický rekord, voda teplá 40 stupňů Celsia u pobřeží Floridy, která je teplejší než lidské tělo, je normální? Myslí si někdo, že upadnout na pár sekund na asfalt v americkém Phoenixu a přivodit si tak doživotní popáleniny je naprosto standardní? Bude někdo tvrdit, že projít se ulicemi Španělska, Portugalska, Itálie nebo Řecka při odpolední teplotě 49 stupňů Celsia ve stínu je běžný jev?

Jenže proč tedy neposloucháme ty, kteří nám možná chtějí otevřít oči a zradit nás od posledních kroků, které povedou možná k neodvratitelné záhubě? Vinu hledejme na obou stranách a přičítejme ji absolutní neschopnosti vzájemné komunikace.

K dohodám nikdy nedošlo, když jedna strana druhou přehlížela a ta druhá na oplátku prováděla akce, které té první skupině byly krajně proti srsti. Bohatě stačí, když jsou na obě skupiny vyvíjeny nátlaky v podobě sucha, požárů, změn krajiny, extrémních výkyvů počasí a vymírání živočišných druhů.

Za jednací stůl se nesmí sedat pod nátlakem, ale se vstřícností a s argumenty. A to i s argumenty oponentů. Česká televize to v případě Poslední generace neudělala a má na krku obrovský problém, protože se ocitla v hledáčku všemožných dohlížejících vysílacích rad. V televizní pořadu Nedej se!, zazněla jen argumentace, požadavky a obhajoba ekologů, proč snížit rychlost na silnicích na třicet kilometrů za hodinu, ale už nezazněla protistrana o tom, jak se rázem může například ve městech zvýšit objem výfukových zplodin.

Možná, že je ještě čas jednat. Možná, že máme ještě pár měsíců, než i nás budou olizovat ohnivé pekelné jazyky. K tomu abychom ale došli k jakékoliv dohodě, jsou naprostou nezbytností dvě věci. Chtít jednat a nesrat. Sebe navzájem a přírodu především.