foto: Vít Hassan pro PrahaIN.cz/17. listopad na Národní třídě
Ještě jednou se chci vrátit k událostem ze 17. listopadu. Ne toho v roce 1989, ale letos, tedy 2024. Použiju k tomu rozkladovou metodu, abych ukázal, co se tam vlastně dělo a jaké to má širší následky.
Už když jsme ráno dorazili na místo, desítky přítomných byly viditelně bojovně naladěny. Popravdě řečeno, čekal jsem, že se veškerá naštvanost promítne do postavy Andreje Babiše. Přeci jen jsme v Praze. Události, ostatně jako v tom roce 1989, však nabraly zcela nečekaný spád. Lidé byli naštvaní po celou dobu. Bylo jedno, kdo dorazí, kdo položí květiny nebo jen v tichosti uctí památku. Přeci jen je potřeba zdůraznit, že šlo o Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva.
Přítomnost prezidenta Petra Pavla dala asi všem najevo, co se bude dít. Pískot, křik, posměšky, sem tam urážky. Hlava státu to ustála. Vít Rakušan, křik, premiér Petr Fiala, křik, Markéta Pekarová Adamová, křik, Jan Lipavský, křik, Ivan Bartoš a Zdeněk Hřib, křik. Jediný klid byl během krátké návštěvy Roberta Šlachty. O tom jsem také psal. Samozřejmě, pravdou zůstává, že největší ohlas vyvolal Andrej Babiš a stínový premiér hnutí ANO Karel Havlíček. Jenomže to bylo jakési vyvrcholení vší nenávisti, jež svírala Národní třídu od 7:30.
Nepochopil jsem, a určitě jsem nebyl sám, o co těm stovkám lidí šlo. Pokud by se agrese projevila u někdejšího premiéra, člověk by měl pochopení. Jenomže onoho 17. listopadu 2024 se řvalo na všechny. Taky Alena Schillerová, která tam byla ještě před osmou ráno, si vyslechla svoje. Ještě absurdněji pak vyzněly některé rozhovory s přítomnými. Pochopitelně až potom, co utišili svoje hlasivky a píšťalky. Na otázku, co jim přinesla svoboda, odpovídali, že právě tu možnost vyjádřit se. Nabytá svoboda tak umožnila seřvat prezidenta, současného i bývalého premiéra, členy vlády a další politiky. Budiž. Pokud by výtky měly nějaký racionální důvod, určitě bych je respektoval. Jenomže na Národní třídě k ničemu takovému nedošlo. Ho*ado, vole, de*ile. A mnohem, mnohem tvrdší slova létala vzduchem jak ptáci nad mořem.
Ani jednou jsem nezaznamenal cokoli racionálního. Kdyby se na Národní postavil člověk, který přišel o práci, díky čemuž ztratil rodinu… Kdyby tam byl někdo, komu pozdější důchod zničí záda, oči… Kdyby tam byli lidé, kteří kvůli svým názorům nemohli (do)studovat… Ne, ne, ne. Nic takového. Křiklouni na Národní třídě se rekrutovali z velice zvláštního podhoubí. Několik jsme jich viděli na demonstracích Jindřicha Rajchla, spíše pak u Ladislava Vrabela. Tito lidé umí vytvořit ponurou atmosféru a udělat nepořádek. Neumí však shrnout, o co jim jde.
Kdybych to vzal opačně, rozkladovou metodou zmíněnou úvodem, oni nechtějí Petra Pavla, Petra Fialu, Andreje Babiše, Ivana Bartoše, nechtějí ani Víta Rakušana. Kdo tedy bude vládnout? Lid? Asi ano. A tím se dostáváme kam? Jistě, před rok 1989, který byl pro tehdejší Československo (byla to vlastně Československá socialistická republika) zlomový.
Letošní listopad v Praze tak byl plný paradoxů. Ti, kteří nejvíce kritizují a vzývají svobodu slova, nás paradoxně vrací do časů, kdy by za tentýž čin dostali naloženo. Jejich děti by končily na učňáku, o pořádnou práci by nikdo nezavadil. K tomu sem tam CPZ a šikana.
A to ještě vycházím z předpokladu, že by byli natolik silní a odolní, aby se proti komunistům vymezili.
Směšné, že? Den boje za svobodu se letos (s)prostě proměnil na Den boje za nenávist. Ladislav Vrabel musel mít radost.