KOMENTÁŘ: Hřbitovní houby a zaseknutý zámek

Komentář nemusí být jen o věcech výsostně společenských a politických, ale někdy stačí popsat jen impresi běžného dne nebo vykreslit neobvyklý zážitek. Dostane tak spíše kontury fejetonu, ale rozhodně mu neupírejme místo na slunci.

K pochopení dalších událostí, které budu popisovat, je nutné připomenout, že pocházím z východních Čech, kam se v poslední době dostávám méně často, než bych chtěl. Ve stejné oblasti žije také velká část mé rodiny.

A tak jsem s radostí na sklonku prázdnin vyšetřil dva dny, abych se do rodného kraje vrátil. Houby prý rostou přímo zoufale a východní Čechy jsou krásné.

Nutno ještě předeslat, že oba moji rodičové už nejsou mezi námi. A i přesto mě s nimi stále pojí silné pouto. Nesu si na ně dodnes spoustu krásných vzpomínek. Měl jsem je velmi rád a občas jsem je oslovoval křestními jmény. Byli to zkrátka Jindřiška a Václav.

Tatínek Václav byl vášnivý houbař, maminka Jindřiška zase houby ráda jedla, a tak si na ně často vzpomenu, když lesy zavoní po hříbkách a houbařská mapa silně zezelená.

První cesta vedla na pardubický hřbitov. Obtěžkán květinami v náručí a omluvami v hlavě, proč jsem se tak dlouho neobjevil, ze mě nakonec vypadlo jen obdivné: „No tohle.“ Necelý půlmetr od hrobu sedí v trávě ohromný, možná dvaceticentimetrový hřib kovář. Je to pravák jak z mykologické učebnice a hned vedle něj o něco menší bratříček. Velebím tatínka Václava, chválím ho za houbařský čuch.

Hřiby sedí uprostřed travnaté cestičky, a tak je vyloupnu, aby je nikdo nerozšlapal. Rozhlédnu se kolem a nestačím se divit. „Třetí, čtvrtý, pátý, šestý, sedmý...,“ počítám nahlas a začínám se usmívat nad představou, že Neruda sice měl Hřbitovní kvítí, ale můj tatínek Václav s maminkou Jindřiškou si dokázali zařídit i Hřbitovní houby. Jsou to všechno kováři a semtam se k nim přidá i nějaká ta „babka“.

„To bude dnes na chalupě u tetiček houboseč,“ těším se nahlas a představuji si plné koše. Když už jen pardubický hřbitov dokázal nabídnout skoro desítku unikátních hřibových šampionů, tak musíme do lesa vyrazit s nůší.

Do cíle cesty chybí jen třicet kilometrů. Tetičky jsou dvě dámy s věkem lehce přes šedesát pět let. Žijí v malé vesničce, u řeky a louky v malebném stavení s plastovými okny a dveřmi. Možná zbytečně podrobný popis vybavení má své opodstatnění, ale k tomu se dostaneme až za chvíli.

Nejdřív vyrážíme nedočkavě na houby. Jaké je ale překvapení, když narazíme jen na dva hřibové usmrkance a dva polouschlé klouzky. Orlickoústecké lesy jsou suché a nezaplní nám ani dno košíků.

Večer na chalupě je okouzlující. Do pozdní noci vzpomínáme, smějeme se a bavíme a pak jdeme spát. Noc ukončí sousedovic kohout a ržání koní na louce.

„Bude snídaně na dvoře, mezi květinami,“ zaraduji se a beru za kliku. Nebude. Klíč v zámku plastových dveří se zadrhl, nejde odemknout, natožpak otevřít.

Všechna okna mají pevné plastové sítě proti hmyzu, kromě jediného. A tak začíná horolezecké cvičení. V ložnici přistavět k oknu křeslo, vylézt na okno, sednout na parapet a seskočit. Zvenčí přistavět k oknu lavici, pomáhat tetičkám ven a pak zase dovnitř. Je to oživení dne, pořád se smějeme, i když přes den rozpálí slunce kovový parapet k nevydržení.

Jediný, komu to nevadí je osmiletý Kryštof, který tráví část prázdnin u babičky a proskakování oknem je milým zpestřením. „Dáme si kafe venku nebo vlezeme zase všichni dovnitř,“ ptá se tetička s potutelným úsměvem. A tak několikrát za den překonáváme překážky a pokaždé si jako na potvoru vzpomeneme, co jsme zase zapomněli uvnitř.

Opravář se dostaví až o půl páté odpoledne, máme za sebou tou dobou už řadu výškových „výstupů a sestupů“, ale bavíme se tím.

„Tak to bude zaseknutá fabka,“ odhaduje důvod problémů technik, ale i on musí nejdřív do chalupy oknem. Dveře odblokuje, vysadí, zámek vyšroubuje, zkontroluje a nakonec zjistí, že je vlastně všechno v naprostém pořádku. Co je příčinou náhlého kolapsu dveří ani netuší. Kroutí hlavou, nad tím, co se stalo. „Nechápu to, nikde není porucha,“ udiveně kouká na dveře.

Po jeho návštěvě dveře zase fungují a není s nimi problém.

Už se tomu ale nesměju. Vloudila se mi do hlavy myšlenka, zda ta záplava hřibů u hrobu mých rodičů nebyla, stejně jako ten zaseknutý bezchybný zámek, náhoda. Nebylo to nakonec znamení? Připomínka toho, že by si člověk měl více uvědomovat vlastní kořeny a krajinu, ze které vzešel. A hlavně důrazné pokárání za to, že by je neměl tak snadno opouštět.

Budu muset nad tím vším přemýšlet.