foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Výstava Oči státní bezpečnosti u Lichtenštejnského paláce na Kampě.
První svobodné volby, a hned takový skandál. Zajímají dnes někoho informace o tom, kdo byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti? Je to ale i o České republice po roce 1989. Jeden z mých přátel totiž říká, že je dobře pojmenovat ty, kteří si z udávání udělali koníčka, jako jiní sbírali známky.
Byli ovšem i tací, kteří podepsali v obrovském tlaku. V jejich botách jsem nechodil, takže nesoudím, soudit bude ten nahoře, nebo naopak ta partička dole. Každému podle jeho zásluh. Po Josefu Luxovi se podívám na další lidovce.
O lustračním zákonu jsme si v roce 1990 ještě mohli nechat zdát. S materiály StB se děly v té době hrůzné věci. Bývalý šéf Ústřední politické školy lidovců Richard Sacher (ČSL) byl první ministr vnitra ve federální vládě Mariána Čalfy. Nejprve se v prosinci 1989 stal ministrem bez portfeje, a pak šel v prosinci 1989 na vnitro, kde setrval do června 1990.
Byli jsme skoro sousedi, a měl rád červené víno. Nebo mi to alespoň v rámci konzumace vybraných značek, a vyprávění o tom, co se děje, tvrdil. Ve funkci provedl výrazné změny, rozpuštění Státní bezpečnosti v únoru 1990 nevyjímaje.
Ovšem již od prosince 1989 nám do redakcí docházely zprávy o tom, kde všude planou ohně, které doplnily rachot skartovaček, v nichž mizely dějiny Státní bezpečnosti hned po 17. listopadu. Dne 6. a 7. prosince 1989 noviny a televize například informovaly občany o pálení písemností StB v areálu pionýrského tábora Vatěkov u Votic i jejich odvozu z útvarů v Bartolomějské ulici. Generál Lorenc byl prostě rychlejší než rodící se demokracie. Od těch časů se traduje naše přátelství se současným poslancem ODS Pavlem Žáčkem a pár dalšími odhodlanými, kteří se v té době snažili skartace zastavit. Zmizely svazky Václava Havla, Jiřího Dienstbiera a dalších významných disidentů, kteří byli sledováni až do 17. listopadu 1989.
Z pro mne ne zcela pochopitelných důvodů nad Sacherem ale držel ochrannou ruku sám Václav Havel, který mu až do konce jeho funkčního období vyjadřoval podporu. Dnešní příběh není o Sacherovi, to byl jen nutný úvod. V souvislosti se jeho působením na ministerstvu vnitra totiž vyvolával největší zájem médií takzvaný „fond Z“. Měl obsahovat svazky komunistické Státní bezpečnosti (StB) podléhající zvláštnímu režimu. Na jaře 1990 do něj Sacher přiřadil i evidenci StB vedenou na tehdejší představitele federálního a republikových Parlamentů a vládní činitele.
Po roce 2000 ovšem vyplynulo z materiálů, že i sám Sacher byl evidován jako tajný spolupracovník komunistické vojenské kontrarozvědky, která byla součástí Státní bezpečnosti. Sacher se oháněl lustračními osvědčeními z let 1992, 2000 a 2005, ale zda s kontrarozvědkou spolupracoval, nikdy nepřiznal.
Se Státní bezpečností měla historicky problém celá řada lidovců, jak se ukáže v dalších řádcích.
Přiblížily se první svobodné volby. A s nimi je spojen osud dalšího lidovce, v letech 1989-90 dokonce lidoveckého předsedy Josefa Bartončíka. Byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace i počátkem 90. let. Tento vedoucí tajemník ČSL v Jihomoravském kraji (1982–1989) vydržel být členem Ústředního výboru ČSL až do roku 1992 i přesto, že těsně před volbami v roce 1990 prasklo, díky tehdejšímu náměstkovi ministra vnitra Janu Rumlovi a Jiřímu Křižanovi, že v té době již předseda lidovců a také Sněmovny lidu Federálního shromáždění, spolupracoval za komunistů se Státní bezpečností. Toto odhalení se odehrálo těsně před volbami a rozhodně zahýbalo s lidoveckými preferencemi ve volbách.
V rámci vzpomínání na Josefa Luxe jsem Bartončíka nazval Jožkou zcela záměrně, protože i když nevím, proč si mě vybral ke své zpovědi, patřím i nadále k těm, kteří mají tuto aféru za ne zcela dokonale vysvětlenou.
Dle archívu StB byl veden jako agent od roku 1970, což je období, kdy začal být u jihomoravských lidovců „více vidět“. Komise 17. listopadu, o které jsem s zmiňoval v souvislosti s Miroslavem Janstou v rámci jiného vzpomínání, v nastalých diskusích ve Federálním shromáždění specifikovala několik důkazů pro to, že Bartončík byl agentem StB, které však měly charakter spíše svědectví agentů StB než skutečných hmotných důkazů. Bylo to hodně dlouhé povídání, které jsem s Bartončíkem absolvoval. Možná pod tlakem situace nebyl jeho zdravotní stav úplně ideální, jezdil jsem za ním do poslanecké ubytovny na Petřinách docela dlouho.
Zajímavostí určitě je, že se krom výsledků voleb v roce 1990 hrálo o mnohem více. Bylo potřeba zvolit prezidenta. Češi měli jasno. Jejich favorit byl Václav Havel. Slováci to viděli úplně jinak, protože vedle Havla se na výsluní dostal zpátky také symbol roku 1968. Ano, Alexander Dubček. Situaci bylo potřeba vyřešit ke spokojenosti obou národů. Proto se začalo mluvit o tom, že Havel bude prezidentem a Dubček předsedou Federálního shromáždění. Odhalení Bartončíka jako agenta přišlo jako dar z nebe, protože Bartončík byl ve funkci předsedy Sněmovny lidu FS přijatelný jak pro poslance, tak pro spoustu voličů. Agent Státní bezpečnosti se předsedou Federálního shromáždění stát nemohl.
Jako pozoruhodnost se může jevit, že synové vystudovaného právníka Bartončíka, oba také advokáti, se stali obhájci jiného agenta Státní bezpečnosti, Andreje Babiše (ten opakovaně jakoukoli vědomou spolupráci s StB popírá, pozn. red.). Ale to je zase jiný příběh, tentokrát ze současnosti. Nebo je to jen pokračování příběhu, který začal v roce 1989? Nejen o lidovcích a Státní bezpečnosti bude i můj další návrat do minulosti.
Autor komentáře prožíval popisovanou dobu jako novinář deníku Expres a spolupracovník řady dalších redakcí.