foto: Redakce PrahaIn.cz/Vítězslav Dobeš
Demence – jak známo – je záležitost neveselá, ale lze jí prý jakžtakž předcházet. Vzhledem k věku a také tomu, že jsem nedávno málem zapomněl na svůj svátek, rozhodl jsem se proti skrytému nebezpečí bojovat.
Pokud se tedy čtenář, který mně před časem adresoval e-mailem lichotku „ty demente!“, domnívá, že jsem se rozhodl pro některá opatření kvůli němu, mýlí se. Nyní ale už k tomu, co jsem podnikl v duchu rad, jež kolují na internetu.
Fyzická aktivita
Tělo a duše jedno jest. Kdo sportuje, moc pěkně si okysličuje mozek. Při dobíhání autobusu jsem nicméně pochopil, že i něco tak udatného, jako je boj proti demenci, má své limity. V mém případě je běh bezpochyby jedním z nich.
Vsadil jsem proto na jízdu na sdíleném elektrokole. Platí se symbolická částka, jede to napůl samo a trochu víc se šlape jen do ostřejšího kopce (zvláště je-li bicykl už řádně ojetý).
Po několika jízdách se mi tato aktivita začala líbit. Pak však přišel osudný den. Ve tmě a lehké plískanici jsem si nevšiml, že chybí jedna šlapka. Nechal jsem kolo rozjet samospádem z mírného kopečka a teprve před zatáčkou jsem si začal „seřizovat“ nohy a šlapky. Při zabrání na chybějící pravou jsem na mokré vozovce dostal smyk. Měl jsem pocit, že za mnou ještě jede auto, a proto jsem celý bicykl strhl více k chodníku, abych neskončil přímo pod koly. Výsledek: roztržená bunda, rozbité hodinky a několik hodně bolestivých pohmožděnin. Demence se ale sama ulekla takového pádu a poskočila o pěkný kousek dále.
Cvičení mozku
Důležitou prevencí proti demenci je samozřejmě roztovidné procvičování mysli. Rozhodl jsem pro kombinaci sudoku, snahy o zapamatování všech možných osobních cifer a zkoušení nových věcí.
Zpočátku nejnadějněji vyhlíželo ukládání různých číselných údajů do paměti. V krátké době jsem si tak zapamatoval spoustu PIN kódů, telefonních čísel (zapamatování tísňového 112 mi trvalo pouze sedm a půl minuty), adres a maloobchodních cen vybraných produktů, zejména světlého výčepního piva v lahvi napříč různými obchody v okolí bydliště.
Ejhle! Přehršel takto uložených údajů se však zničehonic projevila v jednom z nejnevhodnějších okamžiků, totiž při snaze zadat v bankomatu PIN jedné z platebních karet. Stál jsem zrovna před přístrojem nejmenované banky v nákupním centru, přičemž za mnou ve frontě netrpělivě přešlapovali další čtyři klienti. Bác ho! Třetí číslice mně náhle vypadla z paměti. V panice a rychlosti jsem samozřejmě opakovaně chybné pokusy zopakoval – a žádné peníze neobdržel.
Nadějně vypadalo i sudoku. Tato kratochvíle, o které prý v Japonsku vycházejí celé časopisy, má však jednu charakteristickou vlastnost, ne nepodobnou složitějším konstrukcím nábytkářských firem. Když totiž máte téměř hotovo, zjistíte, že jste už na počátku nebo uprostřed „montáže“ špatně umístili jedno číslíčko, což nakonec vede k tomu, že skládačku nedokončíte. Postupně jsem na tuto aktivitu rezignoval.
Zdaleka nejlépe dopadlo zkoušení nových věcí. Od té doby, co navštěvuji různé obchody, kde si zkouším košile, kalhoty, boty i klobouky, se cítím tak nějak svěžeji a energičtěji. Poněvadž jsem však mezitím začal v nepravidelných intervalech zapomínat všechny své PIN kódy (na týraný mozek je toho zkrátka příliš), koupí se obtěžuji málokdy.
V současnosti zvažuji další údajně dobrou prevenci demence: navazování společenských styků. Pozval jsem na drink prodavačku jednoho z navštěvovaných obchodů a věřím, že se – během zdárného postupu tohoto společenského styku – při potírání demence nedostaví impotence.