KOMENTÁŘ: Jak jsme chtěli založit základní školu

Ještě před rokem jsem věřil představě, že žiji v relativně svobodné společnosti. Pak jsme se s přáteli pokusili založit alternativní základní školu. Teď již v té hloupé představě nežiji.

Před půl rokem za mnou přišla kamarádka Hana s tím, že kolem sebe má asi deset maminek, které by chtěly založit alternativní základní školu. Hlavním důvodem je to, že se jim nelíbí různé věci, které se ději na státních základních školách. Například to, že, stejně tak, jako tomu bylo před třiceti lety, i nyní děti projdou sedmi lety výuky přírodopisu bez toho, že by se šly podívat ven nebo se ve třídě podívaly na skutečnou květinu. Další nepříjemnou zkušeností je, že paní učitelka v jedné škole v okolí nepouští děti z jídelny, dokud nedojí všechno maso. Maminkám se pak nelíbilo ani to, že v jiné nedaleké škole byly ještě před rokem neočkované děti učitelem obviňovány z toho, že můžou za to, že se škola bude zavírat.

Moje známá, kolem které se skupina maminek shromáždila, mě oslovila proto, že jsem nedávno zdědil rekonstruovaný statek v Oldřiši u Poličky ve východních Čechách, pro který jsem hledal využití. Nápad kamarádky Hany, že škola by mohla probíhat právě v mém domě, se mi líbil, a tak jsme se domluvili, že se celá skupina přijede podívat. Hned na první dojem byly maminky z celého prostoru nadšeny. Součástí domu je totiž velké horní patro, kterému dominuje velká světlá místnost, ve které by se děti mohly učit. U domu je pak velká zahrada s výhledem na okolní kopce a k domu patří i velký pozemek včetně sadu, kde by si děti mohly hrát. Celý prostor opravdu vypadá, jako by byl pro školu stvořený. Všechny maminky projevily zájem o to, aby se jejich děti mohly učit v krásné přírodě a v krásném prostředí této budovy.

Ihned jsme se začali zajímat o to, co je potřeba udělat, abychom mohli školu do roka či do dvou otevřít. To jsme ale netušili, že se pouštíme do boje s ďáblem. Ďábla jsme ale poznali velmi rychle – první seznámení vlastně přišlo už ve chvíli, kdy nám paní úřednice z místní hygienické stanice poslala odkazy na hygienické, prostorové a pracovní předpisy, které musí prostor pro školu splňovat. Jedná se celkem o stovky stránek hustě psaného textu plného norem, které je nutné bezpodmínečně dodržet.

Součástí textů jsou sice poměrně logická nařízení, jako třeba to, že v budově školy musí být toalety a dveře, ale všechny vyhlášky jsou plné tvrdých pravidel o osvětlení, o akustice, o odvětrávání, o hygieně, na toaletách atd. Většina pravidel je buď zastaralých, nebo zbytečných. Za zmínku stojí například to, že součástí školy musí být samostatná místnost jako šatna dětí, která musí být odvětrávána. Nikoho nezajímá, že děti se u nás převlékají v místnosti, ve které jsou dveře, které jsou většinou otevřené. Nic naplat, hned vedle otevřených dveří bychom museli probourat zeď a vybudovat odvětrávání. Normy na přirozené osvětlení jsou ustaveny na mnoha hustě popsaných tabulkách. Naše místnost pro výuku je krásná světlá a dřevem obložená, ale na několika místech se během dne objeví stín od trámů, a proto těmto předpisům neodpovídá.

Co se týče akustiky, tak v našem domě pravidelně pořádáme setkání, na kterých zpíváme a hrajeme na hudební nástroje, ale kdosi z hygieny usoudil, že v jedné části místnosti je „prý strašná“ ozvěna, což je dalším důvodem pro nepovolení školy. Velmi zajímavým předpisem je pak to, že stromy v okolí školy musí být zalévány vodou první jakosti. Obávám se, že déšť, kterým jsou stromy samozřejmě pravidelně přirozeně zalévány, požadavek na první jakost nesplňuje, takže pokud bychom v budově chtěli provozovat školu, tak bychom po celém pozemku museli natáhnout plachtu, aby déšť nekazil stromy, dešťovou vodu odchytávat a následně nakupovat v obchodě vodu v plastových lahvích, kterou bychom vozili na pozemek a tou bychom stromy zalévali. Vlastně se divím, že se to takto nedělá i v jiných školách.

Pozemek pro děti musí být samozřejmě oplocen, aby děti ze školy neutíkaly. Pravděpodobně proto, že ministerstvo ví, jak moc se děti v klasických školách nudí. Vzhledem ke kvalitě výuky si zde dovoluji doporučit, aby do vyhlášky bylo přidáno, že pozemek školu musí být oplocen ostnatým drátem, protože děti ve třetí třídě už podle mě jsou schopny klasický plot přelézt.

Po několika týdnech snažení a boje jsme museli kapitulovat - v našem domě žádná škola nebude. Děti přece musí mít kvalitní prostředí pro vzdělávání! Co naplat, že všem rodičům i dětem se budova i pozemek moc líbí. Spolu s maminkami jsme si zkoušeli představit, kolik úprav bychom museli udělat, aby budova byla pro předpisy dostačující. Došli jsme k tomu, že bychom celý dům museli zbourat a postavit nový. Ten by kvůli požadavkům na osvětlení musel pravděpodobně být skleněný.

Zajímavým paradoxem je, že všechny tyto přísné požadavky hygieny na prostředí nesplňují ani státní zavedené školy. Ty zpravidla dostávají od ministerství výjimku, protože kdyby tak ministerstvo neučinilo, tak by v České republice nebylo vůbec kde učit. Situace je tedy ve výsledku taková, že hygienické normy nesplňuje vlastně žádná škola. Ty staré mají výjimku a ty nové se nezakládají, protože ty výjimku dostat nemůžou. Nabízí se otázka, na co ty normy tedy vlastně jsou? Místo stovek stran textů by bylo jednodušší napsat, že staré školy fungovat mohou a žádné nové se zakládat nemůžou a tečka. Ušetřila by se tak spousta peněz za byrokracii.

Celý systém je založen na principu, kdy stát nám vezme na daních peníze a několik úředníků rozhoduje o tom, kdy a za jakých podmínek nám tyto peníze vrátí, například na vzdělání našich dětí. Rodiče sice své děti mohou učit doma, ale nedostanou pak od ministerstva školství na výuku ze svých vybraných daní ani korunu, takže tento způsob si většina rodičů nemůže dovolit. Nabízí se otázka, jestli náhodou tento systém není nastaven tak, aby lidé byli odkázáni na oficiální školství a nemohli své děti vzdělávat po svém. Možná proto, že mít nezávislé kriticky uvažující děti by bylo pro stát nebezpečné? Ale to je jistě pouze nevinná odsouzeníhodná konspirační teorie. Pravým důvodem je jistě to, že kdyby se stromy v okolí školy zalévaly vodou druhé kategorie, bylo by to pro děti nebezpečné, a to si přece nemůžeme dovolit!

O autorovi:  Ing. Julius Janáček Ph.D. studoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a ekonomii na UJEP v Ústí nad Labem. Na druhé jmenované škole v současnosti učí ekonomii a statistiku. Ve svém vědeckém výzkumu se věnuje ekonomii štěstí a kvality života. Je také autorem knihy Statistika jednoduše, ve které přibližuje statistiku a její využití širší veřejnosti. Ve svých populárních textech klade důraz na osobní i společenskou pravdivost a autenticitu.