KOMENTÁŘ: Jak nám v domě hořelo

Bouchání, smrad, kouř a evakuace. I tak může člověk začít svůj den. Tedy minimálně v případě, že v jeho domě hoří. Když máte ale tvrdé spaní, klidně se vám může stát, že celý incident spokojeně prospíte.

Bylo asi kolem půl šesté ráno, když můj spánek přerušilo podivné bouchání ze sousedního bytu. Připomínalo naklepávání řízků nebo zatloukání hřebíků, a tak jsem se jen s myšlenkou na nepřílišnou ohleduplnost sousedů otočila a pokusila spát dál.

Po chvíli už na ulici před náš vchod začaly přijíždět hasičské vozy v plné parádě, tedy se zapnutými majáčky i světly, což plně vzbudilo moji zvědavost. Zamířila jsem tedy k oknu. Už po cestě jsem však cítila zápach, jako by se něco pálilo. Jeden pohled ven pak napověděl, že se opravdu něco pálí. Byt, asi dvě patra pod námi.

Vážnost situace jsem začala vnímat až když jsem zahlédla sousedy, jak vycházejí před dům v doprovodu hasičů v plynových maskách. Byl to pohled věru zajímavý a můj ještě rozespalý mozek ho musel chvíli vstřebávat. Pak jsem si teprve začala uvědomovat, že bych měla asi taky něco podniknout.

Mít tvrdší spaní, o poplachu nevím

Zajímavým detailem ovšem je, že kdybych měla jen o něco tvrdší spaní, vůbec bych o poplachu nevěděla. Náš dům, typický sídlištní panelák o jedenácti patrech, totiž zjevně nedisponuje žádným poplašným zařízením, které by všechny obyvatele spolehlivě vzbudilo. A pokud existuje, nikdo se neobtěžoval ho použít. Jedincům s tvrdým spaním by se tak mohlo velice snadno stát, že v domě nedej bože uhoří.

Z chodby už zněl dupot a další hlasité bouchání. Jeden z hasičů nám oznámil, že jsme kvůli ohni v domě evakuováni a máme co nejrychleji opustit byt. A tak se také stalo. Cestou dolů jsme potkali několik dalších příslušníků hasičského sboru vybavených plynovými maskami, my sami jsme vyrazili v teplácích a mikině. Jen s mobilem a klíči v ruce.

Patro po patře byl zápach kouře horší a horší, jak jsme se přibližovali k hořícímu bytu. Místy byla viditelnost opravdu mizerná, a navíc jsme se museli na schodech proplétat nataženými hadicemi. Pro starší obyvatele domu to musela být velice strastiplná cesta. Dokonce mě několikrát napadlo, jestli je vůbec bezpečné takto blízko požáru jen tak, bez jakékoli ochrany dýchacích cest, procházet. Dolů jsme se ale naštěstí dostali bez úhon.

Černý kouř se vesele linul z oken ve třetím patře a sousedé se rozespale scházeli před vchodem. Součástí skupiny byli kromě dětí i domácí mazlíčci. Zajímavá byla například klec s morčetem, které stejně jako my s nadějí čekalo, co se bude dít dál. Informace jsme žádné nedostali, jen jsme byli instruováni počkat venku. Co se vlastně přesně děje nebo jak dlouho budeme venku v zimě stát, to jsme se nedozvěděli.

Jsme všichni? Nevíme

Jedna z obyvatelek domu se jala organizace a její otázka: „Jsme tady všichni? Spočítejte se prosím!“ nás vrátila do dětských let, kdy podobné fráze pronášely učitelky na školních výletech. Ukázalo se však, že své sousedy si zas tak dobře nikdo nepamatuje, a počítání proto skončilo ještě dříve, než vůbec začalo. Hasiči se s odpovědí „pravděpodobně ano“ nejspíš spokojili, protože znovu se nás už nikdo neptal.

Nasnadě je tedy otázka, jestli by mě v takové situaci vůbec někdo postrádal, kdybych na zaklepání neotevírala dveře. Ano, rány byly opravdu hlasité a několikrát se opakovaly. Stejně jako výzva k opuštění bytu, potažmo domu. Dokážu si ale poměrně snadno představit situaci, ve které bych vše zmiňované prospala a o požáru neměla ani ponětí. Právě pro takový případ by nejspíš měly být všechny obytné domy vybaveny alarmem nebo nějakým jiným poplašným zařízením. U nás ale žádný nebyl. Třicítka bytů se tak musela spolehnout na rychlé nohy hasičů, sílu jejich ran do dveří a znělý hlas.

Několikrát se nás naopak před domem ptali, jestli nejsme zranění nebo necítíme nevolnost. Jeden z obyvatel pak dostal deku, protože před dům vyrazil pouze v šortkách a tílku. Možná byl i trochu v šoku. Jednalo se totiž o obyvatele údajně hořícího bytu. Jinak se naštěstí nikomu nic nestalo.

Nikdo nám neřekl, co se vlastně děje

V domě, na který se v tu chvíli upíraly desítky zmatených očí, zatím nejspíš probíhalo hašení. Dým pomalu ustával až už nebyl vidět vůbec. Příslušníci ze čtyř hasičských aut, která před naším panelákem nakonec zasahovala, se pomalu začali z nitra budovy vracet. Zásah byl nejspíš úspěšný, po asi půl hodině venku jsme se mohli pomalu vrátit do svých obydlí.

A co se vlastně stalo? To bohužel nevím. Žádné informace nám vlastně nikdo nepředal. Jen že se už můžeme vrátit dovnitř. Jaké škody však požár napáchal, jestli je dům bezpečný nebo co vlastně hořelo, to nám nikdo neoznámil. Co já vím, mohl hořet klidně jen papírový ubrousek. Jsem ale každopádně ráda, že se vše obešlo bez zranění a z incidentu se stane pouze památná historka.

Hasiči nakonec ještě před sedmou ranní odjeli. Po zajímavém nočním zážitku tak zbyl už jen přetrvávající smrad kouře, který je nejvíc cítit ve stupačkách a na chodbě. Nezbývá než doufat, aby i ten brzy vyvětral.