KOMENTÁŘ: Kde je nový Karel Schwarzenberg?

Ono se řekne politika. Správa obce, správa města, správa státu. Tuhle definici mám zažitou, jenže je to málo. Význam slova se totiž v čase posunul spíš k nekonečnému řečnění. A to je z velké části podobné mlácení prázdné slámy.

Nebo onomu klasickému přehazování sněhu či hlíny v lágrech, o němž mi opakovaně vyprávěli někteří přeživší. Kdo by nevěděl, šlo o jeden z absurdních nacistických „pracovních“ nápadů, kdy jedna skupina vězňů kopala jámu a druhá ji z druhé strany zasypávala. Tím bych se ale dostal jinam.

Současná česká politika, pokud zůstanu u zmíněného řečnění, často naplňuje až karikaturu sama sebe. Poslední dva týdny jsem ji pečlivě sledoval a uvedu několik příkladů.

Zaprvé dovolená Andreje Babiše. Ta mě osobně nijak zvlášť nezajímá, o to víc mě však překvapilo, jak intenzivně ji opozice komentovala.

Zadruhé pohonné hmoty. Vláda se snažila regulovat marže, výsledek je sporný, ceny zůstaly vysoké. Opozice kritizovala vládu, že zasáhla pozdě a neefektivně. A tím to v podstatě končí. Všichni poslanci mají příspěvky na dopravu, aby řeč nestála. Nevím, kdo se jí zřekl.

Kdo to je?

Zatřetí debata o tom, zda prezident Petr Pavel pojede, anebo nepojede na schůzi NATO. Upřímně: kolik lidí si vybaví konkrétní závěry posledních summitů, kdo přesně tam byl a co se reálně změnilo?

Zmíněné situace by možná dobře popsal Newtonův třetí pohybový zákon akce a reakce. Politika se často vyčerpává v samotné reakci, aniž by z ní vznikalo cokoli nového.

Schválně jsem si prošel složení Poslanecké sněmovny a hledal, kdo dnes naplňuje představu politika, jakou bych očekával. Tedy člověka s nadhledem, zkušeností a schopností formulovat dlouhodobou vizi. Zkusme si v duchu spojit několik jmen s nějakým zásadním tématem: Jana Hanzlíková, Vlastimil Hebr, Martin Kupec, Helena Langšádlová, Zdeňka Blišťanová, Benjamin Činčila, Jiří Vojáček, Jiří Havránek, Pavel Karpíšek a Irena Němcová.

Upřímně řečeno: nevím, kdo přesně jsou, co prosazují a čím se výrazně zapsali do debat o současných problémech.

Co s tím?

Ty přitom nejsou jen o cenách potravin nebo energií. Jsou především o hledání směru. Dnes vidím dva zásadní problémy, Ukrajinu a Írán. Nevidím však jasná řešení, skutečnou vizi ani myšlenky, které by připomínaly intelektuální úroveň někdejších státníků typu Henryho Kissingera.

Místo toho slyším ticho a opatrné fráze, co by se mělo, mohlo nebo musí udělat. O to víc dnes chybí osobnost, která by všechny tyto atributy nejen splňovala, ale i přesahovala.

Vzpomínám si na jeden deset let starý projev Karla Schwarzenberga. A právě ten rozdíl je možná to, co dnes nejvíc bije do očí.

„Nicméně vzhledem k tomu, že ten konflikt v Sýrii je velmi krutý, velmi závažný a ukončení přílivu uprchlíků je příliš vázáno na otázky, co by měli udělat Turci, že bychom měli zjednat podmínky v Sýrii a v Iráku, aby se lidé vrátili, což pro příští léta nevidím. Vidím, je jasné, že nám tady někteří uprchlíci zůstanou. Postrádám plán, jak tyto lidi integrovat, jak jejich děti naučit česky, jak je samotné naučit česky, aby zde mohli pracovat, poněvadž když je pouze budeme držet v táboře, tak si vytvoříme problémy do budoucnosti. Prosím býti realističtí a vědět, že uprchlíky budeme muset co nejrychleji a nejlépe integrovat. Vše ostatní je podvádění sama sebe.“