foto: Patrik Pašek PrahaIN.cz/Jiří Zemen PrahaIN.cz
Musím říct, že v pátek na utkání Česka s Polskem mě to vlastně zaskočilo. Ale v dobrém. Lidí s klubovými symboly na reprezentačním zápasu jsem viděl tak deset, což je málo.
V uplynulých letech to byl mnohem častější jev.
Je to pro mě ovšem absolutně nepochopitelné. Proč? Na zápas, který by měl být oslavou české hrdosti, výběrem těch největších fotbalových machrů naší země, a především momentem, kdy se celá země spojí, nosit klubovou šálu nebo dres?
Nesmysl.
Je to možná tím, že se většina velkých zápasů hraje zcela zaslouženě na tom nejmodernějším stadionu, co máme, takže v Edenu. Komentář se proto týká především fanoušků Slavie. Ono vlastně vzít si provokativně sparťanský dres na reprezentaci do Edenu, to by bylo ještě horší.
Ale jen o maličko.
Klubová příslušnost? Nedůležitá
Desítky, možná stovky slávistů se symboly jsem na reprezentaci viděl nespočetněkrát. Je to ubohé. Nechci říct, že by se to nedělo i v druhém táboře, ale osobně si na poslední zápas nároďáku na Letné vzpomínám jen matně.
Už jsem mluvil o té hrdosti, kterou by reprezentace měla vzbuzovat.
Soudržnost, bez ohledu na týmovou příslušnost a přesvědčení.
V pátek to bylo vidět v Edenu na straně soupeře z Polska. Dle mého je tam ve fanouškovské kultuře mnohem větší nenávist než u nás. Přesto mě během zpěvu jejich státní hymny běhal mráz po zádech. Chytli se za ramena a společně popěvovali (video například ZDE). Slyšet to bylo po celém stadionu, protože jich do matky měst dorazilo opravdu dost.
Když začala naše hymna, bylo ticho, ale to je vedlejší.
Hrdost u reprezentace chybí...
Pro mě vlastně z pohledu fanouška není česká reprezentace takové terno, což říkám zcela upřímně. Mnohem raději mám klubový fotbal a většina republiky to má asi podobně. Atmosféra na našich zápasech není kdovíjaká. Když se moderátor utkání v pátek po senzační výhře a božském výkonu našich rozplýval nad fanoušky, tak jsem úplně nesouhlasil. Nebylo to nic zvláštního, ta reprezentační hrdost nám trochu chybí.
Přitom je to škoda.
Ačkoli jsem nikdy nebyl příznivcem trenéra Jaroslava Šilhavého, a zatím ani nejsem, tak máme strašně zajímavou generaci hráčů. Postup na evropský šampionát je a stejně jako v posledních letech bude jistý. A znovu tam máme šanci uhrát famózní výsledek.
Možná je to brzy, ale jsem přesvědčený, že další mistrovsví světa bude už i s naší účastí. A výraznou stopou.
Do té doby věřím, že reprezentační fotbal získá větší hrdost. A především jinou fanouškovskou základnu. Tu, která nebude řešit, jestli dal fík Honzík ze Sparty, Matýsek ze Slávie nebo Lojza z Horní Dolní.
V první řadě by ale museli na reprezentační zápasy přestat chodit lidé ve slávistických dresech a šálách.
Je to ostudné.