KOMENTÁŘ: Korupcí proti korupci

Dne 5. dubna 2023 schválila vláda koncepci boje proti korupci pro období 2023-2026. Stát bojuje proti korupci. Ale má to vůbec smysl, když korupce se dopouští právě stát?

O boji proti korupci se dočteme na webech různých ministerstev, existuje nadační fond boje proti korupci, mezinárodní den boje proti korupci. A dokonce i dotační program Prevence korupčního jednání. Mohlo by se zdát, že se jedná o velmi dobré počiny a možná existují lidé, kteří při čtení těchto vládních dokumentů získají naději a dobrou víru v to, že stát se postará o to, aby korupce z našeho světa zmizela.

Ovšem ještě než se necháme omámit tímto přesvědčením, je dobré si zrekapitulovat, co to korupce vlastně je. Transparency International definuje korupci jako „zneužití svěřených pravomocí za účelem získání nezaslouženého osobního (soukromého) prospěchu.” Toto samozřejmě platí v kontextu svěřených pravomocí státem. Stát tedy nabývá různých pravomocí, a pokud jsou tyto pravomoci využity k osobnímu prospěchu, jedná se o trestnou korupci.

Z definice a významu slova je tedy jasné, že hlavní příčinou korupce není ani tak lidské pochybení, ale přímo princip státní instituce. Korupce nastává pouze v rámci státního fungování: stát získává pravomoci a finanční prostředky a ty mohou být zneužity. V soukromém sektoru korupce nastat nemůže. Pokud bych například já zaplatil svému sousedovi za to, že mi dá lepší vajíčka než jinému člověku ve vesnici, není v tom žádný problém, zaplatil jsem více, a tedy dostanu lepší vejde. Můj soused si se svými vejci může dělat, co chce. Nepředpokládám, že by někdo za korupci považoval to, že pan premiér Fiala půjde do obchodu a díky tomu, že zaplatí za boty více než Andrej Babiš, dostane lepší boty. Skutečně, korupce je pouze státní fenomén.

Stát je tedy hlavní příčinou korupce a přitom stát hlásá, že bojuje proti korupci. Asi bychom nesouhlasili s tím, že pokud na nás zaútočí Argentina, tak požádáme Argentinu o to, aby nás před Argentinou ochránila. A přesto jsou české i zahraniční státní portály plné reklamy na boje proti korupci. Pro korektnost je třeba uznat, že tímto způsobem lze dosáhnout dílčích úspěchů. Na portálu justice.cz jsou vymezeny čtyři sféry boje proti korupci:

• Výkonná a nezávislá veřejná moc,
• Transparentnost a otevřený přístup k informacím,
• Hospodárné nakládání s majetkem státu
• Rozvoj občanské společnosti.

Jistě, stát může fungovat tak, aby jeho veřejná moc byla výkonná, určitě lze dosáhnout určité míry transparentnosti a pravděpodobně se stát může přiblížit i hospodárnému nakládání s majetkem. Ovšem ve vymezených prioritách boje proti korupci ze strany státu chybí cíl, který by v boji proti korupci měl být tím hlavním, a to omezení moci státu ne nejnižší možnou míru, a tím navrácení svobody lidem.

A zde právě nastává onen problém, kdy pronásledováním zloděje jsme pověřili zloděje samého. Racionálně jednající zloděj sám sebe neudá a sám dobrovolně neomezí své pravomoci. Stejně tak nelze pozorovat, že by se stát pokoušel omezit své pravomoci, a tím pádem i prostor pro korupci. Těžko si lze představit (i když občas se to děje) premiéra, který nám při svém projevu oznamuje, že v rámci boje proti korupci se rozhodl vzdát se části svých kompetencí a předat je do rukou lidí. Těžko si lze představit úřednici na ministerstvu (toto se neděje vůbec), která se rozhodne v rámci boje proti korupci zrušit svou pracovní pozici a svůj odbor proto, aby zabránila možnému korupčnímu jednání. Proč by někdo rušil dotační program Prevence korupčního jednání, když programy tohoto typu nabízejí tolik příležitostí k osobnímu obohacení?

Naopak, moc státu roste a stejně tak i jeho podíl na státním hospodářství. Podle dat Mezinárodního měnového fondu je podíl státních výdajů ČR na celkovém HDP 44,84 procent. Znamená to, že stát zabírá téměř polovinu ekonomiky. Jsou země, které jsou na tom ještě hůře (například Řecko 55,53 procent), ale také země, které jsou na tom výrazně lépe (například Švýcarsko 33,61 procent). Není pak náhodou, že míra vnímané korupce (Corruption Perception Index) je ve Švýcarsku daleko nižší než v ČR a stejná míra je v Řecku na mnohem horší úrovni. Čím větší státní sektor, tím větší prostor pro korupci.

Lék na korupci je tedy poměrně jednoduchý, omezit moc státu, omezit veřejný sektor a omezit pravomoci politiků a úředníků. Idealisté a příznivci osobní svobody by dokonce mohli snít o situaci, kdy stát, jakožto instituce, která lidem vnucuje svá pravidla, přestane existovat. Ale to určitě politici a zastánci státu nechtějí. Kde jinde by pak našli dostatek příležitostí k naplnění osobního užitku a potřeby moci a dostatek prostoru pro korupci?

O autorovi: Ing. Julius Janáček Ph.D. studoval matematiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a ekonomii na UJEP v Ústí nad Labem. Na druhé jmenované škole v současnosti učí ekonomii a statistiku. Ve svém vědeckém výzkumu se věnuje ekonomii štěstí a kvality života. Je také autorem knihy Statistika jednoduše, ve které přibližuje statistiku a její využití širší veřejnosti. Ve svých populárních textech klade důraz na osobní i společenskou pravdivost a autenticitu.