foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz/Hala vpravo i vlevo jsou přeplněné. Čeká se už i na chodbě, dokonce i před budovou.
Znáte tu pohádku o malém domečku a mnoha zvířátkách? Stačí si ji připomenout: Zvířátka našla v lese malý domeček a postupně se do něj nastěhovala.
Domov zde našla zpočátku myška, která ho jako první objevila. Pak šla kolem žabka, která se nejprve zeptala, kdo tam bydlí a pak se nakvartýrovala za myškou. I ježeček, co šel okolo, se potom zeptal: „Domečku, domečku, kdo v tobě přebývá?“ A bylo mu jedno, že se k nové adrese hrdě hlásily myška se žabkou, i on tam vecpal svůj pichlavý kožíšek.
Nemusím připomínat, že i kolemjdoucí ušáček a liška si urvali kus společného prostoru. Všechno nakonec zhatil až nemotorný medvěd, který se chtěl dovnitř nasoukat, leč domeček to už nevydržel. Jde o pohádku, která procvičuje paměť dětí.
Kdo tu pohádku nezná, může si ji připomenout i v běžné praxi. Stačí jen navštívit v posledních týdnech některou z nebohých provozoven České pošty. Musíte si však vybrat tu, která zůstala po červencovém zemětřesení s otevřenými dveřmi, a na které nevisí nápis: „Zavřeno“. To koneckonců trochu připomíná jinou pohádku, ve které se na dveřích ševcovského krámku objevil nápis: „Pro urážku starostenské nohy nadosmrti zavřeno.“
Okolnosti umanuté panské pýchy pak způsobily to, že z kdysi počestného ševce se stal rázem loupežník, který se jmenoval Rumcajs.
V případě České pošty jde spíš než o urážku starostenské nohy o existenční záchranu. Otázkou je, zda se z nebohých zákazníků polostátního molocha nestanou pod vlivem opravdu traumatizujících zážitků skutečně loupežníci.
Představa, že budu muset vyrazit na poštu, mně vyháněla krůpěje potu na čele už od samotného rána. Praha 5 přišla o několik provozoven, a tak se do smíchovské Preslovy ulice každý den valí k přepážkám mnohem víc lidí. Navíc byla uzavřena i nedaleká pošta na Újezdě, a tak je spádovost ještě mnohem větší.
Zcela úmyslně vybírám termín těsně před obědem. Naivně se domnívám, že by tam mohlo být volněji. Jenže už brzy se na vlastní kůži dozvím, jak hluboce se mýlím. Prostě buď mělo hodně lidí stejný nápad jako já, nebo je to úplně jedno, kdy tam dorazíte.
Pošta v Preslově ulici má dvě haly. Ty jsou nacpané k prasknutí. Tísní se tu žabky, myšky i lišky všech věkových kategorií. Některé z nich tu posedávají, postávají a poopírávají se už notně dlouhou dobu. Z toho je usvědčují jejich svěšené koutky a netečné výrazy.
Modernizace pochopitelně postoupila až do útrob České pošty, a tak je tu moderní digitální vyvolávací systém. I u něj se ale tísní řada lidí. Dva z nich dokonce sedí i na schodech.
Odmítám být malým zvířátkem a rozhodnu se být medvědem. A proto jdu ven. Přes zasklené dveře je dovnitř vidět na digitální tabuli vyvolávacího systému. Nejsem sám. Medvědi jsme tu čtyři a jedna medvědice. Mlsně okukujeme domeček a přemýšlíme, jak se dostaneme dovnitř.
Čtyři mědvědi si krátí čas kouřením, medvědice spíš lape po čerstvém vzduchu. „Jsem tu 45 minut, a to kvůli jednomu dopisu. Už jsem to tam nemohla vydržet, šla jsem se nadýchat vzduchu.“ Všimnu si jejího čísla „19“ v ruce. „Za chvíli jste na řadě, už tam chvíli svítí osmnáctka,“ snažím se jí povzbudit v neuctivém čekání na chodníku před budovou pošty.
„Nejsem optimistka. Byla jsem, když svítilo číslo „17“, jenže pak jsme se vrátili zpět k číslům kolem desítky. Dokud neuvidím devatenáctku na tabuli, nehnu se odtud.“
„A víte, co se stalo těm chytrákům na hlavní poště minulý týden?“ přidává se do diskuze další kouřící medvěd. „Tam je těch systémů, co tisknou čísla, několik. Jenže v jednom z nich došel papír. Lidé se sice přihlásili do systému, ale protože jim žádné číslo na papírku nevyjelo, šli k sousednímu přístroji, kde se přihlásili znovu. V systému to ale zůstalo. A tak přepážky pípaly jak zběsilé, ale k číslům v systému se nikdo nehlásil. A pošta se mezitím plnila a plnila.“
Vyzvídám, jak dlouho tu stojí. „Nevím, ale je to čtvrté cigáro,“ konstatuje a nedopalek cigarety odhazuje do koše. Odhaduji tak skoro na hodinu.
I já si za chvíli zapaluji druhé. Mezitím se vypotácí ze dveří žena, kterou bych možná tipoval na lišku, ale z mazanosti ji moc nezbylo. Zato umí výrazy, které se moc publikovat nedají. „Hodinu. Kvůli inkasu a jednomu dopisu. To se na to můžu pěkně....,“ zaniká poštěkávání lišky za rohem poštovní budovy.
Patřím k těm šťastnějším. Mé číslo se na vyvolávacím systému objeví zhruba za 25 minut. Mám výhodu, že hledám specializovanou přepážku s finančními službami. U nich je menší nával než třeba u doporučených dopisů.
Dosedám za skleněnou přepážku. „Dobrý den, to nám to ale zavařili se zavřením těch pošt, že jo? V podstatě se vůbec nezastavíme,“ říká na úvod žena za přepážkou.
Fronty a přeplněnost vadí zákazníkům i zaměstnancům. Tak tedy přemýšlím, co to musí být za zvíře, které ten chatrný a červotočem prolezlý domeček České pošty rozbije. Medvěd je málo. I čtyři kouřící medvědi a jedna medvědice před smíchovskou poštou na to nestačí. Už je ale načase, aby to zvíře konečně přišlo.