foto: Hans Štembera pro PrahaIN.cz/Miroslava Němcová
Nedávno jsem narazil na dvanáct let starý vzkaz, který tehdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová adresovala předsedovi Verkhovnej Rady Ukrajiny. Šlo o apel týkající se ochrany lidských práv tehdy vězněné Julije Tymošenkové.
Ano, jedná se o minulost. Ale má poněkud širší souvislosti a přesah. V týdnu jsem se totiž zabýval děním uvnitř KDU-ČSL a velmi mě překvapilo, že tato strana od svého vzniku neměla zvolenou předsedkyni. Michaela Šojdrová byla v roce 2010 pouze pověřena řízením, aby ji na následující téměř dekádu nahradil právoplatně odhlasovaný Pavel Bělobrádek.
Předsednictvo ODS má aktuálně devět členů, z čehož jsou dvě ženy. Pro mě zcela neznámou Evu Decroix a o něco známější předsedkyni poslaneckého klubu EP Veroniku Vrecionovou.
Absence žen v politice se řešila také před několika dny, kdy jsem se pro změnu zabýval děním ve středočeské ODS. Padlo zde několik zajímavých a podnětných myšlenek. První z nich byla, že chybí „holky“. V první desítce společné kandidátky skutečně najdete jedinou - Kateřinu Daczickou.
Když jsem si vyslechl dva členy občanských demokratů, vrátil jsem se k dnes už hodně vousaté iniciativě Mirka na hrad. Oba politici se zasmáli. Pak mlčeli. A čekali, jak budu pokračovat. Ta úvaha je přitom velmi jednoduchá.
Kde jsou ženy?
Předseda politické strany současnosti nemusí být nějaký extra veliký myslitel nebo praktický člověk. Musí však mít charisma a musí budit emoce. Ty jsou v našem prostředí bohužel spojené výhradně s negativním ohlasem. Markéta Pekarová Adamová budí emoce, jistě, ale především ty špatné. Vít Rakušan? Totéž. Petr Fiala? V jeho případě musím uznat, že sám nevím. Na mě totiž nepůsobí nijak. Což je ten klíčový problém.
Z minulých předsedů ODS si pochopitelně pamatuji ostřejší a ráznější typy. Za všechny zmíním Václava Klause a Mirka Topolánka. S oběma by se normální člověk hádat nechtěl. U Petra Fialy si nejsem jistý ani tím, zdali dokáže zvýšit hlas.
Zmínění členové středočeské ODS mou úvahu jakžtakž přijali. Řekli jen, že je to utopie. Víc nic.
Inklinace politických stran k výrazným (hlučným, drsným, nekompromisním a často i problematickým) osobnostem je však prokazatelný trend. Martin Kuba je rebel, vyhrává. Totéž platí u Roberta Šlachty a Filipa Turka. Rázný je Andrej Babiš, Jaroslav Foldyna, Tomio Okamura. Našli by se další. Všechno jsou to ale muži. A kdo po krajských volbách ohlásil velký comeback? Tak, tak. Kateřina Konečná, komunistická předsedkyně. Podobnou cestou se snaží vydat SOCDEM. Pozadí volby Jany Maláčové se teprve hodlám věnovat, tedy zde nebude nic moc rozvádět.
Je to o slovech, nikoli činech
Při širším pohledu do politického prostředí uznávám, že ženy, které byly vidět a slyšet, musely dokázat mnohem víc než muži. Za všechny zmíním Petru Buzkovou, Vlastu Parkanovou, Jaroslavu Pokornou Jermanovou a v neposlední řadě výjimečnou Jaroslavu Moserovou. Co jméno, to emoce. A nemyslím, že jde ve všech případech pouze o ty zlé. Teoretický návrat (senátorky) Miroslavy Němcové do vedení ODS by dával smysl především pro voliče. Uvnitř strany pochopitelně nikdo nic podobného nedovolí. Ti voliči by totiž viděli, že existuje sebereflexe, kterou postrádá 99,5 procenta všech volených zastupitelů. Chyba je chyba pouze na papíře. V politice jde o nepravdu, zkreslení informací či vytrhávání z kontextu.
Ať už se Miroslava Němcová chce, nebo nechce vrátit, není podstatné. Důležité je naplnit základní princip demokracie, jímž je úplně obyčejná diskuse. A ta mi chybí napříč spektrem, ačkoli se od ní odvozené přídavné jméno vyskytuje v názvech hned dvou vládnoucích subjektů.