KOMENTÁŘ: O vyhánění čtrnácti kun z jedné jediné půdy

14. 07. 202315:10
KOMENTÁŘ: O vyhánění čtrnácti kun z jedné jediné půdy
foto: Wikipedia Commons, k volnému užití/Kuna skalní

Hurá. Už si konečně dovedu představit, co je to kuní zlo. Znala jsem ho z vyprávění, ale popravdě jsem si myslela, že lidé trošku přehánějí, a že ta maličká a roztomilá zvířátka nemohou nikomu vadit. A navíc jsou přeci chráněné.

Moje teta se strýcem žijí v malé vesnici na jihu Čech, v chalupě, která je zhruba tři sta let stará. Je tááák krásná. Vlastně je tam krásné úplně všechno. Všude příroda a čistý vzduch. Nikde nikdo. Pro mě, jako Pražáka, je to oáza. 

Je fakt, že si nedovedu představit, že bych musela kvůli čokoládě, na kterou dostanu večer chuť, sednout do auta a jet na non-stop benzínku, která je více než dvacet kilometrů daleko, to bych jednoduše neudělala, ale zase bych konečně zhubla. Taky není žádný med v zimě tahat několikrát denně košíky se dřevem, aby v chalupě bylo alespoň 16 stupňů (tedy v obytných místnostech, protože když jde člověk na záchod na chodbu, bez kulichu a šály to stejně nejde, i kdyby se v kamnech pálily stovky kilogramů polen). Takových zjevných nevýhod pro celoroční žití je víc, nicméně, jak říkám, já to tam miluju. 

Kuní zlo

Když mi ale teta před pár týdny večer vyprávěla o jejich boji s kunami, myslela jsem si, že to trochu přehání. Přišlo mi absurdní, že se strýc trmácel skoro 70 kilometrů pro největší vzácnost, kterou je tygří trus. Ten prý na kuny totiž opravdu pomáhá. 

Dala jsem se do hledání a zjistila, že rad, jak se zbavit kun, jsou desítky. Mimo hodně zvláštního tygřího h…a, jsou to lidské vlasy, nehty, zvířecí moč, naftalínové tablety, staré prádlo namočené v naftě a mnoho dalšího. Popravdě si nejsem jistá, kdo z chalupy uteče dřív, jestli kuna, nebo člověk.

Teta se strýcem zkusili vystříkat půdu savem a světě div se, po dvou probdělých nocích mi teta hlásila, že kuny jsou pryč. Slavili.

Na jih jsem zajela na návštěvu první červencový víkend, prchala jsem z rozžhaveného města s vidinou klidu a chladnějšího počasí. Hned po příjezdu jsem jásala, teplota byla oproti té pražské nižší asi o osm stupňů a to je opravdu dost. 

Strýc byl unaven a šel brzy spát, my ženy jsme poseděly venku, máme si toho tolik co říct. Kolem půlnoci jsme se celé znavené vydaly do postele. 

Když jsem pomalu usínala, zaslechla jsem šílený rámus, zprvu jsem myslela, jestli teta neprožívá nějaké velmi těžké chvíle na toaletě, pak se mi zdálo, že začala uklízet. Pomyslela jsem si tedy něco o tom, že s přibývajícím věkem asi každý tráví večer jinak a taky proti gustu, žádný dišputát, zapnula si televizi, která rámusení trochu utlumila a usnula. 

Později v noci jsem pochopila, že teta neuklízela. Ale že se evidentně vrátila ta chráněná, smradlavá, odporná a nehorázně chytrá zvířata. 

Lehká otrava

Když jsem se ráno vyhrabala z postele, můj pohled padl na nerudného strýce, který seděl na křesle s kyblíkem a řval něco o k..r…ch. Vydal se s nimi bojovat už v noci. Celou půdu opět vystříkal savem, díky bohu našel jen to s květinovou přívoní, i tak to ale bylo v horním patře cítit zhruba jako v podolském bazénu, použil také protikuní sprej do auta. Po téhle kombinace se pak prostě a jednoduše přiotrávil, letos už podruhé. Tetu zničilo zjištění, že ti malí bastardi ukradli víčka z kýblů s tygřím trusem a ostentativně je použili na hraní. Kuní zlo vyhrálo na plné čáře. 

Přiznávám, že jsem dokonce chvíli zvažovala, že bych pod nějakou záminkou chalupu opustila, ale neumím lhát a z boje se přeci neutíká. 

V podvečer jsme zapálili oheň a čekali jsme, co se bude dít dál. Mužská část osazenstva nás po celonočním boji, ranní otravě a celodenním štípaní dřeva ve 28 stupních Celsia velmi brzy opustila a zůstaly jsme zase dvě. Tedy dvě a pes. Ten je vlastně tím nejdůležitějším. 

Úprk

Jen se trochu setmělo, kuny se probraly k životu. Evidentně hrály kopanou s víčky od kyblíků a bůhví ještě s čím, několikrát se dokonce porvaly. S ubývajícím světlem hluk přibýval, což rozdráždilo mého labilního čtyřnohého přítele. Byl dopálený tak, že by se porval i s medvědem a v jednom kuse štěkal. Bylo po hezkém večeru. 

Teta se donutila vstát, vzala savo proti plísní a za mohutného psího štěkotu se vydala mořit půdu. 

Po zvážení pro a proti jsem se rozhodly zůstat sedět venku a poslouchat ten rámus z půdy z větší vzdálenosti. Jen pro zajímavost, strýc spal, k životu ho neprobralo ani kuní zlo. 

Zvuky z půdy se začaly měnit. Chvíli jsme si s tetou dokonce s velkou nadějí představovaly, jak vzteklé kuní matky šlapou na miniaturní kufry, peskují kuní otce a kuní děti a pakují se někam jinam. 

A pak to přišlo. 

Zvuk ťapek v okapu. První, druhé, třetí a pak rovnou celý Václavák. Kuny se stěhovaly. Ony se nestěhovaly, ony prchaly. Psovi jsme pro jistotu držely čumák, aby je náhodou nedonutil k návratu. Během dvaceti minut byly pryč. Všech zhruba 14. A my jsme zase slavily. Doufám, že tentokrát to bylo definitivní, nebo alespoň na rok dopředu. 

Takže co funguje na kuny? Stoprocentně jedině trpělivost. Bez ní ten boj totiž nikdy nevyhrajete. A pak kombinace všeho, včetně toho bizarního, co kdo poradí nebo najdete na internetu. 

AKTUALIZACE:

Deset dní po sepsání tohoto komentáře se kuny na půdu vrátily. Tentokrát to vypadá pouze na kuního otce a matku, kteří si celou noc vybalovali kufry a nově rozestavěli svůj malý nábytek. Evidentně však obyvatelům domu tato zvířátka vyhlásila válku. Při návratu se  tetě a strýcovi vykálela na vstupní rozhožku a na okenní parapet. Válka tak začína nanovo. 

Tagy

Speciály

Kudy kráčel zločin
Tajnosti slavných