foto: Redakce PrahaIn.cz/Vítězslav Dobeš
Život na internetu plný zkratkovitého vyjadřování, absence četby knih, u někoho i duševní lenost – to vše zřejmě stojí za příšerným verbálním projevem, jímž řada lidí obšťastňuje své okolí.
„Nechceš ke mně večer přijít? I když ty se vlastně mýho bytu vyhejbáš.“ Sdělení atraktivní „třicítky“ mohlo vzbudit jistou lascivní představivost, kdyby se jaksi trošku více podařilo skloňování. Slečnopaní podobnými perlami šperkovala celý svůj telefonický rozhovor v tramvaji. Z kontextu rozhovoru bylo patrné, že zve k sobě nějakého svého kamaráda; ten jistě odolával hlavně kvůli tomu, že si nechtěl večer u ní v posteli vyslechnout: „Ty být moc šikovná chlapík.“
Výborný kousek předvedl tentýž den mládenec, který si povídal se stejně starým kumpánem o různých patáliích praktického života. „Proč si kupuješ jízdenky a nekoupíš si takový to členství?“ Jak z rozhovoru dále vyplynulo, členstvím byla míněna notoricky známá Lítačka. Už ani proto nemohlo překvapit, když stejný řečník prohlásil, že vlastně pořádně neví, kde pracují jeho rodiče: „Páč mě to vůbec nezajímá, kua.“ Vachrlatá slovní zásoba v kombinaci s ignorací základních mezilidských vazeb byla odzbrojující.
Příjemným osvěžením v této kakofonii pak bylo vyjádření pocitů jakéhosi „sjetého“chlapíka na Andělu, který zničehonic jasně a srozumitelně vyjádřil svůj vztah vůči ostatním lidem mohutným zařváním: „Jděte už všichni do p….e!“
Trpí i písmo
Pokrok samozřejmě nelze zastavit. Dnešní mladí – navzdory urputné snaze školních osnov – asi jen matně tuší, jakým géniem byl mistr mateřského jazyka Karel Čapek; o takovém Jiřím Kratochvilovi zřejmě nikdy neslyšeli. Přesto by asi každý člověk měl mít zájem, aby se naučil když ne kultivovaně, tak alespoň srozumitelně vyjadřovat prostřednictvím četby „něčeho“.
Ono se to týká i internetových diskuzí. Pomiňme zkušenosti z debat v civilizovanějších zemích, kde si lidé převážně vyměňují názory, nikoli si nadávají a vyhrožují jako v Česku. Jde o základní princip srozumitelnosti daného sdělení.
Poměrně transparentní „Chcípni, z...e!“ je tak z hlediska mateřského jazyka pořád ještě o chloupek lepší než nějaký shluk slov, který si člověk musí třikrát přelouskat, aby pochopil myšlenku autora.
I když… „Já moc rád číst PrahaIN a úplně nejradči článci pana Dobeše.“ To má vlastně taky něco do sebe.