foto: Patrik Pašek, PrahaIN.cz/Doprava na okraji Prahy; ilustrační foto
Někdo řízení auta miluje, někdo se řízením dokonce živí. Někomu je to úplně jedno. Já nepatřím ani do jedné skupiny, řízení nemám ráda a jezdím jen ve chvíli, kdy mi nic jiného nezbývá.
Před dvaceti lety, to se jezdilo, to bylo na silnici zhruba o tři miliony aut méně. Podle dostupných informací totiž bylo v roce 2000 registrováno zhruba 3,4 milionu automobilů, v roce 2010 to bylo 4,476 milionu a letos jsme se dostali na téměř 6,5 milionu.
Dalo se tak z Prahy jezdit relativně v pohodě i v pátek. To je dnes nepředstavitelné. Dobře se jezdilo i v noci. Auta totiž neměla xenonová, LED a jiná osvětlení, která sice nesmírně usnadní rozhled po okolí, ale pouze pro řidiče daného automobilu. Pro ty, co jedou proti, nebo alespoň pro mě, ale nevěřím tomu, že jsem jediná, znamenají tato světla slepotu.
V noci tak v podstatě jedu poslepu, koukám na pravou krajnici a podle ní se orientuji.
Protože je léto a hezky a svítí sluníčko a člověk je plný optimizmu a naděje, vydala jsem se na jednodenní návštěvu svých blízkých na Moravě autem.
Psali jsme
V Česku nejsou řidiči žádné horké hlavy a klakson při jízdě nepoužívají moc často, ale současná dopravní situace na náměstí Míru v Praze 2…
Déjednička je přeci po několika letech usilovné práce opravená a jak říkal Andrej Babiš, je to v podstatě úplně nová dálnice, tak proč ji nevyzkoušet.
Já tedy nevím, jak si pan Babiš představuje novou dálnici, jestli jde pouze o to, že přestane „hrkat“, tedy že na každých dvou metrech téměř neodpadnou kola, pak se to asi povedlo. Ale jinak mi ta naše chlouba přijde úplně stejná, jako když jsem po ní jezdila před lety.
Během několikahodinové jízdy mě ale napadlo několik vylepšení a zásadních postřehů, takže přemýšlím, jestli nezměním obor a nepůjdu pracovat na Ministerstvo dopravy, protože i bez technického a dopravního vzdělání to asi víc zkazit nemůžu.
Pro začátek bych začala tím, že bych buď vyměnila ministra, ideálně za Brňáka, Zlíňáka, prostě Moraváka, nebo bych do Brna přesunula tento rezort. Pokud by lidé, kteří s tím můžou něco udělat, museli po D1 jezdit dennodenně, třeba by jim došlo, že to s cestou na Moravu není žádná sláva.
A možná bych tam přesunula celou vládu, to by ale asi výrazně zhoršilo vztahy Pražanů a obyvatel jihomoravské metropole. Nebo ne? Premiér odtamtud stejně pochází.
Další věcí, která by rozhodně pomohla, je změna dopravního značení.

Předjíždějící se kamiony na dálnici D1. Zdroj: redakce PrahaIN.cz
Unikum již dálnice D1 je, tak ať je to se vším všudy. Zavedla bych denní a noční dopravní značky. Ty denní by přikazovaly minimální rychlost, dejme tomu 110 kilometrů za hodinu, ty noční by měly mimo minimálního limitu i ten maximální. Všimla jsem si totiž, že když se setmí, řidiči automaticky přejdou do jiného režimu, jedou jako draci.
150 kilometrů za hodinu je asi zbytečné, stejně je to pro minimálně 50 procent řidičů málo. Tedy za podmínky, že se sníží množství automobilů přítomných na dálnici o přibližně 60 procent. Takže bych to nastavila tak na 190, to by mohla limit splnit téměř většina.
Nejsem si ale jistá, zdali by tento návrh prošel přes lobby autodopravců. D1 totiž slouží evidentně zejména jim. S tím souvisí otázka, z jakého důvodu platí dálniční známku osobní automobily. Těm totiž na dálnici náleží, mimo neděli, pouze jeden pruh. Takže průměrná rychlost dosáhne úctyhodných 80 kilometrů za hodinu. Kvůli bezpečnosti řidičů osobních automobilů bych navíc odstranila značky, které na některých místech zakazují předjíždění kamionů. Na sto procent jsou tam jen proto, aby osobáky naštvaly. Jinak jejich umístění postrádá smysl. Kamiony se jimi stejně neřídí.
Psali jsme
Na redakci PrahaIN.cz se obrátila čtenářka, která na cestách zažila už leccos a jen tak něco ji prý z míry nevyvede. Jsou však momenty, které…
Nebylo by ani od věci zadat průzkum, který by zjišťoval, jak řidiči některých nákladních automobilů uvažují. Zajímalo by mě totiž, proč se rozhodnou předjet svého kolegu v kopci, nebo jak si spočítají, že bude dlouho trvat předjíždění, pokud sami jedou rychlostí 88,1 kilometrů v hodině a kolega pouze 88 kilometrů.
Nemluvím samozřejmě o všech a plně si uvědomuji, že jejich práce je náročná a smekám před nimi, protože já bych to nedala. Nicméně pokud by se výsledky takového průzkumu medializovaly, třeba bychom měli všichni mnohem větší pochopení.
Ono by vlastně asi bylo úplně nejlepší, kdyby jim D1 zůstala a pro osobáky by se otevřela nová dálnice.
Sice si dodnes pamatuji poučku z vysoké školy, že přidělávat nové a nové jízdní pruhy postrádá smysl, neboť se po čase zvýší pouze počet automobilů po nich projíždějících, takže se zácpy opět vrátí a k tomu přibude i aut, nicméně si nejsem jistá, zdali je ideálním řešením pruhy nepřidávat, zvláště v případě, kdy D1 je naší nejstarší dálnicí a byla dimenzovaná na úplně jiný počet vozů.
S narůstajícími kilometry a blížícím se Brnem mě napadlo, že by ministerští úředníci a zastupitelé a radní brněnského magistrátu mohli také zvážit situaci v okolí jihomoravské metropole. V Praze je každé čtyři roky dostavba pražského okruhu důležitým tématem. Sice se zatím nic moc nestalo, ale pokud by Brňáci začali teď, možná by se k tomu podle našeho vzoru za 60 let dopracovali. Nicméně jsem si následně přečetla, že i tam se velký městský okruh řeší. Takže sláva.
I když mezi námi, v Praze nám to aspoň jede. Sice pomalu, ale jede. U Brna se prostě zastavíte a koukáte. Takže rudý nápis na zhruba 185 kilometru směrem od Prahy, na kterém stojí „Ježíš je spása“, je naprosto trefný, nic jiného vám totiž asi nepomůže.
Nebylo by také od věci, aby se sjednotila pravidla ohledně takzvané bezpečné vzdálenosti. Podle mě se totiž učí v každé autoškole různě, jinak si to neumím vysvětlit. Nebo se řidiči orientují podle osobního prostoru, ten máme taky každý jiný. Někdo zvládne 30 centimetrů, jiný potřebuje 1,5 metru. Ať je to, jak je to. Možná by pomohlo, kdyby šipky, které řidičům pomáhají v orientaci ohledně bezpečné vzdálenosti, byly nakresleny na mnohem více úsecích.
Cesta po D1 mi ale dala jednu velmi užitečnou odpověď. Konečně jsem pochopila, odkud se berou „fanatičtí“ podporovatelé elektroautomobilů. Teď je to naprosto jasné. Rekrutují se z obyčejných řidičů, kteří po této dálnici jezdí dennodenně. Pokud totiž elektroauta budou povinná a jejich cena se nesníží, bude si je moci dovolit málokdo. A méně aut znamená kratší dojezd do Brna a zpět. Heuréka.