foto: Redakce PrahaIn.cz/Vítězslav Dobeš
Disponovat vizáží policisty a revizora v jednom není žádná výhra, i když někdo z pražské galerky by mohl mít opačný názor. Tento spíše fejetonový než komentářový text je příběhem opravdového člověka – tedy mě.
„A pán policajtskej. Toho já poznám. Má ten jejich ironickej úšklebek!“ Falešné a zlé větičky od namol opilé ženy zazněly ve chvíli, kdy jsem před lety vstoupil do laciné nálevny, v níž jsem hodlal požádat obsluhu o možnost vykonání malé potřeby.
Romský spoluobčan v metru na to šel mnohem příměji. „Šéfe, můžu se na něco zeptat? Vy jste fízl, že jo?“ zeptal se natvrdo poté, co jsem ho upozornil, že mu nedopatřením na zem vagonu upadl jakýsi papírek s telefonními čísly.
Zřejmě nejvíce dramaturgicky hodnotnou příhodou v tomto směru bylo, když jsem kdysi v jedné večerce vyslechl ve frontě u pokladny hovor lehce ovíněné dívky, která se komusi do telefonu svěřovala, že odpoledne ztratila občanský průkaz. Vstoupil jsem do děje a slečně doporučil, že je v jejím zájmu, aby ztrátu co nejrychleji nahlásila.
Jelikož jsem měl směrem k domovu na cestě policejní služebnu, navrhl jsem, že když slečna půjde se mnou, k této služebně za chvíli dojde. Ve chvíli, kdy jsme ji míjeli, mě slečna požádala, jestli bych ztrátu nenahlásil s ní, protože s policií nemá zkušenosti.
Zazvonil jsem, přišedšímu policistovi jsem oznámil, že „kamarádka“ ztratila občanku, a chtěl jít domů. Policista dívce ukázal, ať si sedne do čekárny, pak se mi omluvil, že zrovna řeší případ, takže slečna musí chvíli počkat, a na rozloučenou se mě zeptal: „Kde sloužíš?“
Revize jízdenek!
„Revizorské“ příhody tak zajímavé nejsou. Většinou se omezují na to, že mě skuteční revizoři takřka nikdy nekontrolují, zatímco pasažéři v tramvajích se při mém nástupu do vozidla vrhají k označovacím strojkům. Unikátní jsou případy, kdy sedím v tramvaji, revizoři zkontrolují všechny cestující, avšak mě vynechají.
Co s tím? Jak to využít? Mohl bych se samozřejmě vykašlat na víceméně nudnou práci redaktora a začít žít vzrušující život podvodníka, který neoprávněně vybírá pokuty. Jen si to představte: Nejdříve pojedu metrem třeba na Anděl, tam zkontroluji několik jízdenek, vyberu jednu nebo dvě pokuty a potom se odebéřu zkásnout nějakého neukázněného řidiče. Večer pak sbalím ve vinárně naivní dívku, které namluvím, že jsem elitním detektivem.
Ne, nic z toho samozřejmě neudělám. Brání mi v tom nejen Mirek Dušín ve mně, ale rovněž obava z vězení, které bych nemusel přežít. Mých článků se tedy bohužel jen tak nezbavíte.