KOMENTÁŘ: Všechny pokusy ztroskotaly. Zbývá už jen bojkot předraženého zboží v obchodech

Neunikne tomu vůbec nikdo. Mluvím o drahotě potravin a hlavně o dvojích cenách za ně. Nůžky mezi těmito dvěma hodnotami se v poslední době začínají čím dál tím víc otevírat. A nemusíme zůstávat jen u potravin, ale můžeme se podívat na globální nabídku supermarketů působících v České republice, a to včetně například drogistického zboží.

Výsledkem této tristní situace je pak skutečnost, že politici pořizují nedůstojná videa s nákupními košíky, lidé pořádají exody do zahraničí za nákupy a české zboží je v sousedních zemích naprosto nepochopitelně levnějších než u nás.

Abych byl konkrétní, stačí se jen podívat na aktuální letáky na tento kalendářní předvánoční týden. Billa například nabízí pro majitele jejich věrnostní karty vepřovou kýtu se slevou 52 procent, toaletní papír dokonce se slevou 61 procent!

Tesco naproti tomu většinou neukazuje slevu v procentech, ale dává na odiv porovnání cen. Tak tedy, zde si toaletní papír koupíte za „běžnou“ cenu 129,90 korun, anebo se slevovou, nebo chcete-li s věrnostní kartou za 49,90 korun. Láhev irské whiskey Jameson je na stejné straně letáku nabízena v těchto dvojích cenách – 529 a 299,90 korun!

Nemusíme se dál hrabat v letácích, protože podobně postupují vesměs všechny řetězcové obchody. V poslední době se tento nešvar rozšířil i na jednotlivé nepotravinové řetězce. A dokonce i samostatné obchody s různým druhem zboží.

Zákazníka to nutí k tomu, aby měl příruční brašnu plnou věrnostních karet snad od každého obchodu anebo si stejným způsobem zanášel kapacitu svého mobilního telefonu kvůli lavině slevových aplikací.

O čem to ale svědčí? Nemusí být člověk ekonom a vystudovaný hospodář, aby pochopil, že ve skutečnosti obchodní řetězec netratí ani na těch „slevových a věrnostních“ cenách a i v tomto případě zatěžuje jeho konto zisk a má z toho svoji marži, tedy obchodní přirážku. Když ale tento řetězec prodává určité skupině obyvatel balení toaletního papíru o 80 korun dráž než jiné skupině, tak se dá říci, že má celkovou marži značně přemrštěnou.

Na marže obchodníků se vláda chystala s lupou v ruce zaměřit na jaře letošního roku. „Obchody nemohly mít podle mého názoru tak prudké zvýšení nákladů, aby zvyšovaly až o čtrnáct korun,“ mínil tehdy o cenách cukru podle webu ČT 24 tehdejší ministr zemědělství Zdeněk Nekula (KDU-ČSL) dřív, než mu paktování s jedním z obchodních řetězců zlomilo politický vaz.

Nicméně mluvíme o rozčilování se ministra nad nárůstem obchodní marže o 14 korun, dnes není problém vidět na letácích rozdíly ve dvojích cenách například u masa až o sto korun!

Snaha vlády posvítit si na výši marží obchodníků však skončila po několika týdnech v podstatě bezzubě. Sem tam se objevily informace, že to s těmi maržemi není asi zcela úplně v pořádku. Vládní psi si zaštěkali a karavana obchodních řetězců šla dál. To dokázalo jediné, že vláda je v podstatě bezmocná a pravými pány jsou zde jiní lidé.

Existují ale nastavené obranné mechanismy, které by měly tento stav zvrátit, nebo při nejhorším na něj důrazně upozornit. Mluvíme teď o mechanismu takzvaných dvojích cen. Na něj reagoval několikrát i úřad veřejného ochránce práv ombudsman. Nejvýrazněji v roce 2011, kdy vydal obšírnou zprávu o takzvaných dvojích cenách.

Podle úřadu ombudsmana jsou dvojí ceny pro společnost přínosné, protože zvyšují konkurenceschopnost trhu. V nepořádku to však je, když by byly dvojí ceny zavedeny z diskriminačních důvodů. To znamená, že pokud byste měli kotletu dražší jenom proto, že jste homosexuál, černoška anebo obyvatel Chile, tak to v pořádku není.

Dvojí ceny však podle tehdejšího vyjádření úřadu ombudsmana nesmí zasahovat do důstojnosti jednotlivců, musí být rozumně odůvodněné a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

A tady je další kámen úrazu. Slovní balast, který nemá oporu v zákoně, protože je v podstatě nedefinovatelný. Podle mého názoru ale tak neuvěřitelně rozdílné dvojí ceny totiž už zcela jasně zasahují do důstojnosti jednotlivců a už dávno se dostaly do rozporu s dobrými mravy, jenže jak jen to dokázat?

A tak i přes štěkání ombudsmanní smečky kráčí karavana obchodníků dál.

Člověk by si ale řekl, že musí existovat nějaký orgán, který má ve své pravomoci princip dvojích cen zboží zastavit a zvrátit. Co třeba Česká obchodní inspekce (ČOI), která je tady pro běžného spotřebitele. Její tiskový mluvčí František Kotrba mě ale vyvedl z omylu. „Tam pravomoce ČOI nezasahují. Její činnost je zaměřena, zjednodušeně řečeno, na plnění kontrolních úkolů dozoru nad výrobky a trhem, na kontrolu poctivosti prodeje, na bezpečnost a kvalitu některých skupin výrobků, při nichž provádí rozbory nebo zajišťuje jejich provedení atp. Nepřísluší jí kontrolovat oblast cenotvorby, výše cen či cenovou politiku výrobců či prodejců,“ odpověděl mi František Kotrba, když jsem se ptal za PrahaIN.cz.

Podle tiskového mluvčího Kotrby přísluší ČOI jen kontrola podle § 12a zákona o ochraně spotřebitele. „Ta ukládá povinnost prodejcům informovat spotřebitele o nejnižší ceně, za níž výrobek nabízel a prodával v době 30 dnů před poskytnutím slevy, nebo od okamžiku, kdy začal výrobek nabízet a prodávat do okamžiku poskytnutí slevy, pokud je výrobek v prodeji dobu kratší než 30 dnů, nebo v době 30 dnů před poskytnutím slevy, zvyšuje-li prodávající slevu z ceny postupně, nepřísluší jí hodnotit, jak vysoká tato cena je například ve vztahu k cenám jiných výrobců či prodejců a podobně,“ uvedl dále Kotrba.

Jenže má to jeden háček, na potravinářské zboží se tento paragraf nevztahuje.

Takže v tomto případě jsme se nezmohli ani na zaštěkání.

Vládu v posledních dnech zpražilo prohlášení obchodníků, že v lednu půjdou ceny potravin znovu zhruba o 7 procent nahoru. A to i přesto, že letos vláda s velkou slávou prosadila snížení DPH u některých potravin a premiér slavnostně v září hlásil, že se vládě dostalo ujištění, že ceny potravin půjdou dolů. A je z toho jen další důkaz toho, že šrumec v našich peněženkách a v našich financích řídí někdo jiný.

Češi mají několik povahových specifik a nebudeme si nalhávat, nadnárodní obchodní řetězce jsou si toho víc než vědomy. Němci raději utrácejí peníze za nákupy u německých obchodníků a vyhýbají se předraženému zboží, Češi naproti tomu sice brblají a nadávají na drahotu, ale nakonec stejně všechno koupí. A i to se odráží v cenové politice obchodů.

Karavana kráčí dál a už se zdá, že v klidu a bez ztráty kytičky dojde do oázy. Jediné, co ji může zastavit a přehodnotit cenovou politiku, je nespokojenost těch, na kterých přeci jen nejvíc záleží, tedy nakupujících.

Právě nakupující mají totiž v rukávu jeden obrovský triumf. Pokud cítí, že jejich důstojnost je v ohrožení a že dobré mravy při tvorbě cen mezi regály obchodů už dávno někdo zašlapal do země, mají svou poslední možnost. Možnost, která obchodníky může dostatečně vystrašit. Otázkou však je, zda ji jsou schopni Češi zvládnout. Tou možností je bojkot. Bojkot předraženého zboží v obchodech a možná i předražených obchodů, které si nezahrávají se spotřebiteli ne zrovna férově.