foto: Wikimedia Commons, MessiVlcek, k užití pro média/Hrob Ivety Bartošové v Říčanech u Prahy
Obavy posledních dní, že po otevření čehokoliv na nás vyskočí Iveta Bartošová, se rovnaly téměř jistotě. Do vzpomínání na populární zpěvačku v souvislosti s jejím tragickým skonem se pustily snad všechny rozhlasové i televizní stanice.
Nova představila dokonce filmovou sérii, která s velkou dávkou režisérské a scénáristické licence tento tisíckrát přemílaný příběh připomíná. U této série se musí samozřejmě smeknout před mistrovstvím českých maskérů, protože někteří herci jsou se zachycenými skutečnými postavami často k nerozeznání.
Na televizních obrazovkách se však objevila i řada „dokumentů“. A také celoplošná CNN Prima News se dokonce pustila do kontinuálního vysílání nazvaného 10 let bez Ivety. A to už si člověk musí říct dost. Proč jsme se nedočkali vysílání s názvem 30 let bez Laďky (myšleno Kozderkové), 30 let bez Evy (myšleno Olmerové), 5 let bez Věry (myšleno Špinarové) a pár let bez Hany (myšleno Hegerové). Tyto zpěvačky každá zvlášť a všechny dohromady stoprocentně Ivetu Bartošovou ve všech ohledech, a hlavně v odkazu v české hudbě překonaly o několik parníkových délek.
Přiznám se bez mučení, že jsem nikdy nebyl a stále nejsem příznivcem hudby Ivety Bartošové. Na druhou stranu potvrzuji, že se jednalo o atraktivní, líbivou a hudebně nadanou zpěvačku, kterou ale limitoval její příliš vysoký hlas, který jí neumožňoval nabídnout širší hudební rozsah. I tak se ale dá zapsat do knihy s názvem Česká populární hudba zlatým písmem. To by ale Iveta Bartošová nesměla rozdrobit svůj talent v nic neříkajících a poměrně bezduchých skladbách nejhrubšího popového zrna.
Snaha podmanit si v hudební branži co nejširší publikum, zvlášť u ní, totiž s sebou nese řadu kvalitativních ústupků a opravdu lehce stupidních výsledků, které zůstanou navždy zachovány na hudebních nosičích. A také tato snaha líbit se všem vyžaduje do jisté míry i hroší kůži a pevný žaludek, protože musíte řadu věcí skousnout. A to Iveta očividně neměla.
O to víc zarážející jsou pak poslání „dokumentů“, ve kterých „zaručení odborníci a profesionálové na vztahy v šoubyznysu a psychologii“ vyprávějí o tom, že smrt Ivety Bartošové byl jen výsledek toxického šoubyznysu a že se musíme snažit udělat tento zábavní průmysl méně soutěživým a hlavně lidštějším.
Šoubyznys ale není toxický a soutěživost je jeho hlavní podstatou! Nebo se chystáme zrušit Oscary, České lvy i rozdávání zlatých desek za prodané nosiče? Věříme snad tomu, že vystoupí na jeviště při předávání Českých lvů Simona Peková a řekne: „Já toho lva nechci, dejte ho Rázlové!“?
Jediné, co je v šoubyznyse toxické, jsou přehnaná očekávání jednotlivých „umělců“, která se bohužel nemají o co opřít, a rozhodně přesahují stejně jako jejich ambice vlastní míru talentu. Projevuje se to třeba tím, že v současné době každá, i béčková a céčková hudební celebrita se předhání před veřejností v prohlášeních v tom, že určitě vyprodá věhlasnou pražskou O2 arenu.
A jaký je výsledek? Když jim konečně pravda uštědří políček v podobě sotva třetiny prodané sportovní haly a situaci by nezachránilo ani rozdání vstupenek charitativním organizacím, jak se běžně dělá s neprodanými vstupenkami, aby hala vypadala jakžtakž zaplněná, tak musí přijít na řadu jiné věci. Třeba pytlík rozsypané mouky, anebo prohlášení „umělkyně“, že koncert raději přesuneme, protože ji práce na přípravách najednou přestala poskytovat radost.
To je ta toxicita, kterou ale nelze vytýkat šoubyznysu, ale osobnostem, které se do něj snaží všemožně vetřít.
Koneckonců máslo na hlavě máme všichni. Jen si vzpomeňte, jak jednou z nejsledovanějších internetových podívaných bylo vystoupení Ivety Bartošové v show Adély Banášové ve slovenské televizi. Zpěvačka, zjevně ve vlivu léčiv, a dost možná i alkoholu, říkala věty, kterým nikdo nerozuměl, drmolila, zouvala se, měnila si s Adélou boty, ležela na pódiu a čerstvého exmanžela Jiřího Pomeje nazývala „po slovensky skriňou“. Každý se tomu smál, stejně jako když na internetu kolovaly snímky z jejich koncertů, kdy značně opilá vrávorá na vysokých podpatcích, sotva oddeklamuje text. A co se týká taneční podívané, neudrží se svým company jediný krok a spíš své dva až tři tanečníky sráží k zemi jak bowlingová koule kuželky.
Ještě hůř pak vyznívají vzpomínky „přátel a kamarádů“, které dnes v těchto „dokumentech“ snímá kamera se sluchátky na uších, jak poslouchají písně Ivety Bartošové, mají hlavu položenou smutně v dlaních a na závěr pronesou: „Je to škoda, ta holka tady chybí.“
A přitom stačí, když si vyhledáte deset, dvanáct let staré bulvární články, kde právě tito „kamarádi a přátelé“ propalovali bulváru, že s Ivetou byli na mejdanu, co pili, že s ní chodí anebo s ní spí.
Že se v těchto „blízkých duší“ hnulo svědomí, je skutečně málo pravděpodobné. Jde spíš jen o to samé, o co šlo před deseti a dvanácti lety, kdy nebohá zpěvačka skutečně každodenně plnila stránky bulváru. Jde o to si v rámci výročí tragického skonu Ivety Bartošové přihřát zase tu svoji populární polívčičku.
A stejně tak k výročí přistupuje i většina televizních a rozhlasových stanic. Snaha vytlouct z nebohé mrtvoly nějakou reklamu, sledovanost, poslechovost, prostě body, je víc než čitelná. Nic se nezměnilo. Vysávání mrtvoly Ivety Bartošové dál pokračuje.