foto: Redakce PrahaIn.cz/Vítězslav Dobeš
Fajnšmekrům pražského klopýtání z „devadesátek“ a doby o několik let později je určen tento text, který chce s nostalgií větší než malou vzpomenout na „soukromého policistu“ Bohouše. Jsa oblečen do rozličných dílů policejních uniforem, s věčně zarostlou tváří a patřičně nenaladěn, vykonával tento dobrý muž se svým psem hlídkovou činnost v centru Prahy.
Šlo samozřejmě o soukromou osobu. Bohouš byl přesto prvním „městským strážníkem“ široko daleko, když adepti městské policie ještě v pubertálním pelíšku snili své vlhké sny o pokutování řidičů, kteří na minutu zaparkovali na „blikačky“ v modré zóně.
Bohouše by více za otrapu než strážce pořádku určitě zcela jistě považovali všichni ti dnešní, vrcholně báječní mladí politici z progresivních stran, kteří obětavě zachraňují stověžatou matičku; o mladých dámách nemluvě. Jejich svět je prozářen ideály a čistotou mravní i fyzickou – Bohouš coby jeden z produktů „devadesátek“ by pro ně logicky musel být „fuj“.
Bohouš byl přesto ten nejryzejší charakter. Tohoto živočicha z vanadu (díky, Borisi Viane) ukula divoká doba, kdy se v centru Prahy děly monstrózní věci. Zejména živnostníci z malých krámků potřebovali – při tehdejší přetíženosti policie – nějakou ochranu proti neustálým nájezdům zlodějů, vandalů, narkomanů a dalších roztomilých existencí. Začali proto drobnými dary honorovat Bohouše, který se jich ujal a razantně začal zjednávat zejména v úzkých uličkách Starého Města tolik chybějící pořádek.
Pouta pro Američanku
Těch příhod bylo mnoho. Za všechny připomenu tu, když ženský kapsářský gang okradl dvě americké turistky, což ovšem neuniklo bdělému zraku svérázného strážce veřejného pořádku. Problém ovšem spočíval v tom, že kapsářky se okamžitě po úspěšné zlodějně vzdalovaly opačným směrem než turistky, které – nic netušíce – pokojně pokračovaly v turistické procházce kamsi ke Karlovu mostu.
Bohouš se ovšem ukázal jako muž činu, ačkoli ne nejšťastněji zvoleného. Jelikož neovládal jazyk Shakespearův ani v jeho základní podobě, chytil jednu z Američanek za ruku a připoutal ji svými pouty k zábradlí. Poté se rozběhl zpátky za kapsářkami, které chvatně mizely v dáli.
Fantazií obdařenému čtenáři není třeba napovídat, jak se situace dále vyvinula. Když Bohouš za čas stanul před trestním soudem, všichni – od prokurátora po soudce – se mu snažili všemožně pomoct, aby byl trest co nejnižší. Bohouš však na návodnou otázku soudce, proč se spletl a Američanku v rozčilení omezil na svobodě, odpověděl: „Vona začala utíkat, když jsem na ni mával, že ji vokradli, tak jsem ji přišpendlil!“ Nakonec z toho byla milosrdná podmínka a Bohouš se i nadále mohl věnovat své bohulibé činnosti.
Anděl by koukal
Naposledy jsem Bohouše viděl někdy před deseti lety ve chvíli, kdy zrovna ukazoval nějaké paní, jak správně zaparkovat. Vypadal velmi zpustle. Posléze se z centra Prahy vytratil – pokud není mrtev, jistě někde, ve značně pokročilém věku, pouze nuzně přežívá.
Ať je Bohoušovi nebe – nebo poslední lože – lehké. Jsem si jistý, že kdyby dnes působil například na takovém Andělu, nejrůznější pochybné existence, které se tam stáhly z Václavského náměstí a jež tam vytrvale řádí za víceméně pasivní asistence městské policie, by měly mnohem těžší život.
Což je vlastně docela výstižný epitaf tohoto chlapíka.