foto: Redakce PrahaIn.cz/Vítězslav Dobeš
Adventní a vánoční čas má prý otevírat i ta nejzatvrzelejší srdce. Co si však počít se somráky, kterých je vizuálně čím dál více a jejichž žádosti o drobné obtěžují ve sváteční atmosféře na každém kroku?
Můj vztah k somrákům se postupně vyvíjel. Kdysi jsem vůči nim používal taktiku, kterou praktikuje většina lidí: neodpovídat, rychle zmizet.
Poté jsem dospěl k názoru, že jim – až na vzácné výjimky – nic dávat nebudu, ale takovému žadateli pokaždé vysvětlím, že potřebným pomáhám prostřednictvím dárcovských SMS a že v dnešní době – zejména v Praze – si každý může vydělat peníze nějakou brigádou. PrahaIN mě sice platí vskutku královsky, ale nevím, proč bych měl svoji mzdu rozdávat po ulicích lidem, o nichž vůbec nic nevím.
Když toto vysvětlování příliš nezabíralo (a hlavně zdržovalo vlastně nesmyslnou debatou oba subjekty – mě i somráka), začal jsem využívat princip pazourkového obchodování. „Já tobě peníze, ty mně nějakou, alespoň symbolickou protihodnotu.“ Nejprve jsem to zkusil s poezií. „Co kdybyste mně za ty drobné zarecitoval třeba nějakou vánoční básničku?“ To jsem si dal! „Žgrľo! Takú ti jednu jebnem!“ Původně krotký žadatel, řka tuto vánoční poezii, se na mě málem vrhl, tudíž jsem zvýšenou rychlostí opustil prostor.
Druhý – a taky poslední – pokus v tomto směru skončil rovněž nezdarem. Když jsem umolousané paní dal padesátikorunu (zejména ženy bez domova považuji za jeden z nejsmutnějších jevů – žena má být prostě obletována muži, ne prosit na ulici o pomoc), místo básně jsem obdržel nabídku intimních služeb. S díky jsem odmítl a opět prchl.
V současné době „pouliční“ charitu provozuji tak, že drobné dávám pouze těm, kteří vyluzují nějaké tóny. Hudbou bych se to mnohdy neodvážil nazvat, ale když ten potrhaný chlapík alespoň předstírá hru na hřeben, většinou něco od cesty dostane.
Vzhledem k tomu, že v příštím roce se zase skoro všechno zdraží, je nicméně jasné, že somrákům bude přispívat čím dál méně lidí. Ti opravdu bohatí na „spodinu“ obyčejně zvysoka kašlou, přičemž stále více chudnoucí střední třída bude mít dost vlastních starostí s tím, aby sama neklesla na úplné dno. Jako bych odkudsi slyšel lehce výsměšný somrákův hlas: „To, co jsme teď my, budete i vy!“