Konec premiérů v Čechách. A taky na Slovensku

KOMENTÁŘ Společenský sešup Roberta Fica – to je ten Slovák – z postu premiéra země na poněkud méně prestižní pozici člověka obviněného ze založení zločinecké skupiny nebyl úplně rychlý, ale ani zcela pomalý. Fico dal svou kariérou vzpomenout na jednoho ze svých podobně slavných předchůdců, legendární mlátičko-plačku Vladimíra Mečiara.

Slováci prostě umějí žít úplně jinak než česká – a moravskoslezská – čeládka. Pivo ani víno holt nejsou borovička; podobně vcelku nudní patroni Václav Klaus či Jiří Paroubek –  o trojici Tošovský, Špidla, Fischer vůbec nemluvě – nikdy nedosáhli obskurně-dramatických kvalit svých slovenských kolegů.

Námětem pro seminární či diplomovou práci nějakého snaživého studentíka by mohla být otázka, zdali se na šikmou plochu tak nějak obecně nedostávají především reprezentanti levicových a různých populistických proudů – takový Mikuláš Dzurinda nebo Iveta Radičová dnes spí, na rozdíl od Fica, docela klidně.

Falešný anděl z oblaků

Vzpomínám si na někdejší rozhovor se slovenským hercem a politikem Milanem Kňažkem, který popisoval jeden z důvodů pronikavého vzrůstu obliby Mariana Kotleby – pravicového extremisty a bývalého předsedy (hejtmana) Banskobystrického kraje před necelými deseti lety. Když byly na Slovensku povodně, Kotleba a jeho druhové vzali na ramena pytle s pískem a šli pomáhat místním lidem stavět zábrany proti velké vodě. A co udělal tehdejší premiér Fico? Přiletěl do postižených míst vrtulníkem, zapózoval s luxusními hodinkami za několik tisíc eur, oblažil lidi s vyplavenými příbytky pár moudry, načež odletěl zpět do Blavy za svými požitky. Když premiérskou funkci pojímáte takhle, asi máte blíž k šikmé ploše než třeba takový Vladimír Špidla, který se večer nejvíce rozvášní četbou nějaké historické knihy, například Poslední lásky korunního prince Rudolfa (jak víme, Vladimír je nejen ukázkový suchar, ale i vystudovaný historik).

Před půl rokem, během volební kampaně, jsem na Špidlu narazil v Dejvicích u stánku ČSSD, kde u plakátu oranžové komety Jany Maláčové odmakával získávání hlasů pro sociální demokraty. Asi v půlhodinovém, příjemně civilním rozhovoru jsme mimo jiné poklábosili o tom, jaký jsou pražští „socani“ vesměs korupční a poživačný dobytek. Špidla si byl tohoto problému vědom, i když odmítal úvahu, že právě Praha bude pro oranžové znamenat v nadcházejících sněmovních volbách jednu z bašt jejich slavné prohry. Na tomto setkání nicméně bylo nejzajímavější to, jak Špidlu vnímali kolemjdoucí. Rozhodně nelze říct, že by expremiér vzbuzoval nějaké negativní emoce; spíše naopak. V porovnání s jeho levicovými a populistickými kolegy na Slovensku poměrně značný rozdíl.

Naši hodní popletové

Buďme vůbec rádi za české premiéry. K domácí politice vesměs patří uhlazení pánové, kteří sice tu a tam něco většího popletou, případně se nechají po večerech mrskat milenkou, ale to všechno je takové laskavé – jako od Jaroslava Haška. Když do české politiky vtrhl Slovák Andrej Babiš, pár let to vypadalo, že i u nás dlouhodoběji zavládnou manýry našich východních sousedů. Naštěstí se tak nestalo – moudrá vůle tuzemského voličstva, ačkoli tentokrát trochu se štěstím, opět zaúřadovala a vrátila do premiérského křesla ryze domácí figuru, která by snad nikdy neměla skončit na šikmé ploše.

Vím, celý tenhle text je možná trochu více národovecký, než by měl být. A taky jsem ještě nezmínil legendárního cholerika Mirka Topolánka, který jako by ve svém funkčním období ani nebyl tím pravým, pěkně poklidným domácím předsedou vlády. Tento článek však nemá ambici nějaké hlubší analýzy. A Topolánek – kdyby se „nezbláznil“ z možností, jež mu nově nabytá moc nabízela – mohl být jasně nejlepším českým premiérem všech dob.