Král české facky Kalousek jako vzor. Poslanci, mydlete se na ulici, ne v parlamentu!

KOMENTÁŘ: Když k něčemu takovému dojde v některém z parlamentů někde v Asii, anglosaský svět se jen pobaveně usmívá. Ovšem běda, když se to stane v domácím civilizačním okruhu. Řeč je nejen o nadávkách, ale hlavně o fyzických útocích politiků mezi sebou.

Zatím poslední mediálně hojně zmiňovaný případ, který se naštěstí odehrál jen ve verbální rovině, se stal v novozélandském parlamentu: premiérka Jacinda Ardernová označila opozičního lídra Davida Seymoura za to, čím se v některých jazycích slangově pojmenovává kohout; v českém významu se ovšem tento výraz posunul do jednoznačných vulgarit, přičemž se tím myslí nejdůležitější mužský orgán, který je u leckterého chlapa v ještě větším zápřahu než mozek nebo játra.

Paní premiérka i opoziční lídr se nakonec samozřejmě zalekli toho, že by v hyperkorektním anglosaském světě dneška byli vláčeni médii, pranýřováni různými moralisty a nakonec by je potupně vyhnali od válu. To se samozřejmě týká i Davida Seymoura – určitě paní premiérku iritoval už jen tím, že je heterosexuální bílý muž, tedy v obecném prizmatu nového člověka něco proklatě podezřelého již ze své podstaty.

A jak to tedy oba vyřešili? Raději s úsměvy na rtech podepsali záznam z jednání parlamentu, který se rozhodli společně vydražit pro dobročinné účely. Happy end jako vyšitý. Mohlo se to totiž nakonec porvat jako třeba na Tchaj-wanu, kde je místní parlament kvůli častým bitkám označován za neoficiální pobočku MMA.

Slečno, mohu do vaší komůrky?

Chovanci českého parlamentu mají naštěstí stále blíže ke svým někdejším rakousko-uherským kolegům než k asijským horkým hlavám. Když si to chce například jeden poslanec vyřídit s druhým, udělá to tak, že: 1. Pomlouvá jej v malostranských hospodách. 2. Snaží se vyspat s jeho asistentkou. 3. Posílá anonymní udání do kanceláře sněmovního organizačního výboru – jelikož však v inkriminovaném e-mailu používá stejnou hatmatilku, jako v reálu, všichni dobře vědí, o koho jde, a tváří se, že žádné udáníčko nedorazilo.

Ošklivou výjimkou byl poslanec Lubomír Volný, který před časem ve Sněmovně zdemoloval stůl předsedajícího, přičemž to vypadalo, že se na někoho i vrhne. Šok na politické scéně byl značný. Kdyby pan poslanec po vzoru Miroslava Kalouska svého názorového oponenta propleskl někde na ulici (kluk to tehdy zřejmě odnesl za všechny Kalouskovy kritiky v parlamentu), zdánlivá ctihodnost dolní komory by zůstala neposkvrněna. Je to paradoxní: můžete být sebevětší ňouma, jehož kolegové z politické strany odklidili do Sněmovny, aby jim nikdo nepovolaný nemluvil do čachrů v komunálu, ale to je v pořádku. Nesmíte ovšem nikdy fyzicky „zajet“ do kolegy poslance na půdě zákonodárného sboru!

Cože, vy tady neboxujete?

„My se u nás prosím fackujeme,“ odpovídá komisař Ledvina ve slavném filmu Adéla ještě nevečeřela americkému detektivovi Nicku Carterovi, který na něj zkouší box a je udiven, když udělá poloviční parakotoul po české facce.

V duchu nejlepších českých tradic tedy můžeme vzpomenout na někdejší pohlavek (to je kvalitativně nižší a taky podlejší varianta klasické facky) Miroslava Macka tehdejší hvězdě ČSSD Davidu Rathovi, který tehdy ještě neuměl to slavné kouzlo, jak se za úplňku v krabici mění lahve vína na peníze. To bylo před dlouhými šestnácti roky. Ještě dříve – v roce 1995 – se odehrál další fackovací incident, tentokrát ryze v hávu sociálních demokratů: přítel (ano, oni si tak ve své straně říkají) Jozef Wagner dal facku příteli Václavu Grulichovi. Byla to tehdy veliká aféra, která však časem vyšuměla v kontextu jiných afér divokých devadesátek.

České účty na sociálních sítích jsou plné nesnášenlivosti a vulgarit. Chcete diskutovat a místo argumentů se dozvíte, že máte chcípnout. Pokud platí i pro Facebook a další platformy, že politici jsou pouhým vzorkem obyvatelstva, je vlastně s podivem, že tuzemský parlament – Sněmovna zvláště – ještě stále připomíná spíše českou hospodu v půl desáté večer než ring. Volný.