foto: Jacek Proszyk / Wikipedia Commons, k užití na internetu/Jarek Nohavica
KOMENTÁŘ: Nepamatuju si moc, ale z toho, co ano, se dá poskládat tak tisíc různých příběhů. Jeden mi připomněl písničkář Jarek Nohavica v pátek. Slyšel jsem totiž jeho novou skladbu. Respektive říkanku, skladba je něco úplně jiného. Utahuje si v ní z amerického prezidenta Bidena.
Že čekáme, že co řekne, abychom udělali krok. A taky nezapomněl na neduh, že Biden často usíná.
Když jsem to slyšel poprvé na Youtube, polovině slov jsem nerozuměl. Tak jsem si to pustil ještě dvakrát, nepomohlo. Nakonec jsem si řekl, že najdu slova. Netrvalo dlouho, Twitter na mě vyplivnul desítky odkazů. Takže jsem si pomalu a pečlivě, zabralo to minutu, přečetl, co vlastně Nohavica složil. Tím to pro danou chvíli skončilo.
Okresní přebor písničkáře.
Později jsem se na Twitter vrátil.
Sice jsem hledal informace k fotbalovému mistrovství, ale ty byly nějakým nepochopitelným algoritmem prokládané právě Nohavicou. A až v tu chvíli mi došlo, co provedl. Jak jsou jeho slova, jeho zcela triviální text, interpretována. Docela mě to vyděsilo.
Vyberu jediný vzkaz: „Jaromír Nohavica minul další patník na sebedestruktivní cestě vlastního svědomí. Uprostřed ruské války skládá a zpívá posměšky na amerického prezidenta v duchu ruské propagandy.“
Úplně jsem se vyděsil.
Twitter i Facebook připomněl jeho fotografie, na nichž je po boku Tomio Okamury nebo ruského prezidenta Putina. I zde byl nespočet komentářů. Ale jakých. Vlastizrádce bylo to nejslabší. Vulgarity opakovat nechci, není k tomu důvod. Na Nohavicu ovšem prizmatem jakési vlastizrady nemůžeme pohlížet.
Psali jsme
KOMENTÁŘ: Přestože fenoménem při oslovování potenciálních voličů jsou samozřejmě sociální sítě, zejména mimoparlamentní strany by neměly zapomínat…
Já si to pamatuju
Je to evidentně člověk, který se z témat o lásce a minulosti rozhodl glosovat aktuální dění. Neumím přesně říct, proč to dělá. Viděl jsem ho naposledy před x lety, tehdy jsme seděli ještě s Karlem Plíhalem, řešily se výhradně Krylovy texty. O Rusku ani slovo. Dokonce ani z jeho okolí jsem nezaznamenal za posledních patnáct let, že by byl úderkou ruské propagandy. Ale třeba jsem taky špatně poslouchal. Nečetl mezi řádky, asi jsem měl.
„Na to se vyser, vnímej svým mozkem,“ řekl mi kdysi, ještě jsem byl na gymnáziu, Mejla Hlavsa. Na hlavě měl černý šátek, v ruce cigáro, tahal, nadával, pak kašlal, kašlal, mávnul rukou a odešel. Stejně si to pamatuju.
Abych se ale vrátil k Nohavicovi. Pokud bych nečetl komentáře, co vlastně svým textem přivodil, nepsal bych tyhle řádky. Mnou to prošlo. Má mnohem lepší skladby, jmenoval bych dlouho.
Právě s pomocí jedné z nich dopovím, proč jsem si vybral nadpis tohoto komentáře. Odpoví líp než já. „Máma mi na krk dala klíč... A když poletí bláto / neboj se a stůj / nezapomeň na to / že jsi můj.“