Matěj Stropnický: Hřibova návštěva Kyjeva? Jdu blejt

KOMENTÁŘ Kdyby dnes více než dvouletá iniciativa metropolí visegrádských zemí Pakt svobodných měst vycházela především z historického vědomí úsilí měst o větší samostatnost na státu ve své správě – čili o samosprávu – byla by docela dobře ospravedlnitelná. Tu je protiklad státu a města dobře pochopitelný a trvá od počátků existence obou útvarů. Města zkrátka nechtějí, aby jim stát zasahoval do jejich věcí, chápu.

Hřibův Pakt, který Praha s Bratislavou, Varšavou a Budapeští slavně ustavila v roce 2019, má ale jiné a velkolepější cíle. Je to pakt na obranu svobody, demokracie a lidských práv, jak tomu říkají.

Velkou pílí se zatím nevykázal.

Ohlásil se sice plánem na sdílení zkušeností v bydlení, ekologii, dopravě nebo digitalizaci, a dokonce v sociální spravedlnosti. K žádnému hmatatelnému ale nedochází a nevím, jestli je důvod litovat. Pakt tedy vyvinul všeho všudy dvě společné akce. V té první města dohromady požádala Evropskou komisi, aby dostávala peníze z Bruselu přímo, bez zprostředkování centrálními vládami, a aby jich – jak jinak – bylo víc. Tou druhou se primátoři středoevropských metropolí (bez bratislavského) zapojili do aktuální kampaně na Ukrajině a navštívili v uplynulém týdnu svého kyjevského kolegu.

Pražský primátor Zdeněk Hřib s varšavským primátorem Rafalem Trzaskowskim na Náměstí Nezávislosti v Kyjevě. Zdroj:  Twitter Zdeňka Hřiba

Chtít, aby Evropská komise z peněz evropských daňových poplatníků štědřeji dotovala bohaté metropolitní oblasti svých členských států a ještě navíc, aby to dělala přímo, je naprostá nestoudnost. Ať už si o nich kdo chce, myslí, co chce, evropské fondy včetně fondu obnovy mají především pomáhat slabším zemím, regionům, třeba i městům. Mají být nástrojem sdílené prosperity a v tomto případě ekonomického přechodu.

Praxe je nicméně vskutku paradoxní: chudší obyvatelé bohatších států financují ze svých daní skrze evropské dotace bohatší obyvatele chudších států. Tedy přesně ty, o které láskyplně pečují primátoři visegrádských metropolí. Jinými slovy: naši primátoři chtěli víc téhož sobectví, které už v praxi ukázkově funguje. Až budou liberálové zase marně hledat příčiny nedostatečné vděčnosti lidových vrstev členských států vůči sjednocené Evropě, nechť hledají i zde.

Hřibova jediná politická šance

Návštěva v Kyjevě má trochu jiný podtext: odpovídá nikoli materiálním, ale kulturním, symbolickým náladám bohatších vrstev. Tváří se jako boj za svobodu, demokracii a lidská práva v bojující cizí zemi. V zemi, které ve všední den rádi vysáváme pracovní sílu v podobě tamních elit a necháváme si od jejich vysokoškoláků mejt hajzly a utírat zadky v nemocnicích, bez odvodů a pevné pracovní doby stavět honosné rezidence a developmenty a jimž říkáme blahosklonně úkáčka, chceme o svátcích demokracie pomáhat a hlásat hodnoty.

Jdu blejt.

Obojí, natažená ruka na západ i pomocná ruka na východ, je ale vzkazem středoevropského metropolitního měšťáctva hlavně vlastním lidovým vrstvám doma: kde bychom byli bez vás, kolik peněz bychom měli navíc a o co líp bychom je použili, jak vysoké hodnoty zastáváme a jak vy jste zabednění a nevkusní. Jak málo chápete globální zájmy a hodnoty, které je pomáhají upevňovat! Dokonce třeba evropské dotace odmítáte a nevěříte na hrozbu ruské agrese. Jak lépe by nám bylo bez vás!

To je skutečný obsah Hřibova Paktu svobodných měst.

Paktu, v němž se sobectví – jako tak často – vydává za svobodu. Není se co divit, že Pražané Hřibovi v této věci tleskají, vyjadřuje totiž jako nic jiného obojí, materiální i symbolické zájmy bohatých metropolitních vrstev. A proto pokračovat v tomto programu je i Hřibova jediná politická šance, jiného nepředvedl nic.