Matěj Stropnický: Někdo frčí na koksu a někdo na svatouškovství

KOMENTÁŘ Osud je tak krutý. Magistrátní koalice, která si o sobě celé volební období veřejně myslela, že je tou nejčistší z možných koalic ve vesmíru, zabředla do nejsmradlavějšího maziva obvinění z přímé korupce ve vlastním středu. Zatím se zdá, že si ovšem neuvědomuje, jak velkou míru kolektivní odpovědnosti sbor městských radních má.

Jistěže obviněn je jen nyní už bývalý náměstek primátora Petr Hlubuček za STAN. Ten také ponese trestní odpovědnost za korupci, bude-li mu prokázána. Jenže tím to, občané, opravdu nekončí.

Radní mají mezi sebe rozdělenou odpovědnost za jednotlivé městské firmy nebo městské podíly ve firmách soukromých. Nejvíce jich obvykle spadá pod (Hlubučkův) rezort životního prostředí a infrastruktury, ty rozpočtově nejvýznamnější jsou ale v oblasti dopravy (nyní pod náměstkem Adamem Scheinherrem z Praha sobě): hlavně správa komunikací a ovšem dopravní podnik, největší městská firma v zemi vůbec, kterého se celá věc týká.

Scheinherr se proto v celém případu hájí tím, že už před dvěma lety podal trestní oznámení, protože měl indicie, že se ve firmě, kterou má ve vedení města gesčně na starost, děje něco podezřelého. Oznámil to policii a pak šli asi Hlubučkem na oběd do kuchyňky. A tak ještě dva roky. Možná u toho Scheinherr občas doufal, že policie tentokrát něco vyšetří. Možná mu to bylo ale úplně jedno a chtěl si jen vytvořit pro tento případ alibi. V každém případě využil pouze svou občanskou povinnost, kdežto žádnou ze svých politických možností.

Nevyvolával koaliční jednání, nenavrhoval odvolání nikoho odnikud, neinformoval média. Komplikovalo by to totiž jeho vlastní vládnutí. Musel by konat a stupňovat to konání. Musel by přesvědčit vlastní klub o svém podezření, o jeho závažnosti, musel by ho přesvědčit o tom, že všechna ta skvělá místa, která vládnutí přináší, bude potřeba dát všanc kvůli čachrům koaličního náměstka. Musel by jít do konfliktu v koalici. Musel by svá podezření hájit před opozicí, v médiích a před veřejností. To vše s rizikem, že zlodějské plány překazí a ty tak nedojdou trestní odpovědnosti a že tedy bude vypadat jen jako strůjce planého poplachu. 

Proč ale musí vládnoucí politik podstoupit toto riziko? Jednoduše proto, že není policií ani není detektivem a ani není vyšetřovatelem. Jeho úkolem není čekat, až spadne na zloděje klec, aby byl usvědčen. Jeho úkolem je zabránit takovému jednání politicky. Zabránit mu stůj co stůj, protože – pokud se chce nazývat poctivým – nesmí připustit majetkovou újmu města. 

A pak je tu ještě Rada hlavního města Prahy v čele s primátorem, která tvoří valnou hromadu dopravního podniku. Je tedy sborem akcionářů, jediným majitelem. Informoval Scheinherr akcionáře o svém podezření a o trestním oznámení, které podal? Těžko. Máte pocit, že se vám po firmě prohání škodná, ale vy to tajně oznámíte policii a čekáte, jak to dopadne. Neumím si představit, že by se soudný akcionář s takovým postupem spokojil ve vlastní firmě: takovou úspěšnost u nás policie nemá, aby se na tento postup šlo spolehnout. 

Informoval tedy Scheinherr aspoň primátora? Když je někdo primátor i jinde než na insta, nespouští z největší firmy, kterou město má, obvykle pozornost ani na den. Pokud primátor nevěděl, je hlupák a nic neřídí. Pokud primátor věděl, ale nekonal, dali Piráti stejně jako Praha sobě přednost pokojnému vládnutí před řádnou správou města. 

Je totiž větším zájmem občana města, aby byl pachatel dopaden, nebo aby se zločin nestal? Samozřejmě to druhé. A v tom je právě ten rozdíl: pro politiky je výhodnější, když koaličního partnera odvedou před volbami v klepetech, i kdyby předtím nevratně ukradl půlku města. Praha sobě se tady zachovala nikoli jako občanská síla, ale jako protřelá politická parta a sledovala hlavně vlastní cíle. O pirátech nelze zřejmě říct dokonce ani to druhé.