Meda Mládková zemřela. Jako člověk, nikoli jako světice

KOMENTÁŘ Meda Mládková, která zemřela v požehnaném věku 102 let, byla nazývána – jak známo – mecenáškou umění. Kromě toho však byla taky pragmatickou ženou, která si uměla jít tvrdě za svým.

Je mi jasné, že to za tyto řádky schytám nejen od známého novináře Ondřeje Kundry, který o Mládkové napsal obdivnou knihu, ale také od všech nadšených vyznavačů nezpochybnitelného dobra, lásky a altruismu. Jelikož jsem však po dlouhá léta bezprostředně sledoval úpornou snahu paní Medy (tak se jí „muselo“ říkat) o nadstandardní pronájem Werichovy vily, nemohu mlčet k všeobecné glorifikaci paní Mládkové. 

Bydlení po Werichovi

Letitou kauzu pronájmu Werichovy vily Nadaci Jana a Medy Mládkových si každý může najít na internetu. Tento příběh měl různé peripetie, z nichž nejzásadnější byla zřejmě ta, kdy v roce 2011 nové vedení Prahy 1 rozhodlo o zrušení plánu svých předchůdců, kteří chtěli uvedené nadaci pronajmout Werichovu vilu na čtyřicet let s tím, že by v horním patře vily paní Meda bydlela. Podle názoru nových radních však šlo věcně o skrytý prodej. Tehdejší novelizovaný návrh zněl na zkrácení doby pronájmu na patnáct let s desetiletou opcí, přičemž horní patro rozhodně nemělo sloužit k soukromému bydlení.

Po mnoha dalších peripetiích včetně referenda mezi obyvateli Prahy 1 nakonec Werichova vila přece jen skončila v péči nadace manželů Mládkových. Vzniklo tam kulturní a společenské centrum zaměřené na život a dílo Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Další kandidáti na pronájem – nezisková organizace Post Bellum mapující pohnuté příběhy konkrétních osob z 20. století a Nadace Charty 77 – ostrouhali.

Výměnný obchod

Klíčový byl ovšem po mnoho let postoj Medy Mládkové k pronájmu Werichovy vily. Když se dozvěděla, že tehdejší vedení Prahy 1 odmítlo její plán na čtyřicetiletý pronájem a bydlení ve vile, spustila obří mediální kampaň s cílem dehonestovat nové vedení radnice „jedničky“, které jí nešlo na ruku. Sám jsem byl ještě dříve svědkem jednoho veřejného jednání o osudu vily, kde se paní Meda vyjádřila v tom smyslu, že když je tou velkou mecenáškou umění, musí prostě Werichovu vilu dostat do velkoryse nastaveného pronájmu. Dokonce se tehdy veřejně rozplakala.

Čekal jsem, kdy jí zástupci radnice a městské části – nebo někdo z publika – řeknou, že jedna věc je mecenášství, druhou pak barterové obchody. Nikdo však tohle neprohlásil a všichni se tehdy rozešli domů s viditelnými rozpaky nad tím, co právě ze strany paní Medy viděli a zažili.

Zálusk na obrazy

Samostatnou kapitolou jsou nejrůznější vykukové, kteří se po celá léta motali kolem správní nadace manželů Mládkových. V kuloárových debatách tito navenek slušní hoši, kteří paní Medě vytrvale mazali kolem úst tuny medu, vzbuzovali a stále vzbuzují posměch; vždy se tvrdilo, že jejich jediným zájmem bylo paní Medu „obložit“ o její obrazy.

Paní Meda si všechny tyto vlezdoprdelky možná až příliš pouštěla k tělu. I to je důkazem toho, že šlo o chybujícího člověka z masa a kostí, nikoli o nezpochybnitelný symbol všeho správného a ušlechtilého. Všeobecné truchlení z ní sice nyní po několik následujících dní bude dělat hotovou světici, ale to samozřejmě není – i s odkazem na výše uvedené – pravda.

Na onen svět odešla dynamická a velmi pragmatická žena, která rozhodně „uměla žít“ a jež dokázala nesmírně tvrdě prosazovat své zájmy. Což vlastně není zase tak špatná vizitka. Paní Medo, odpočívejte v pokoji!