Mír je třešňová pecka, šlehačka jsou ekonomické zájmy

16. 03. 202212:00

foto: Markéta Šálková, PrahaIN.cz/Petr Kouba

KOMENTÁŘ Jen naiva a blázen se domnívá, že alfou a omegou světové politiky je mír. Ten je pouze nablýskanou a rudou třešní na šlehačkovém poháru. Samotná našlehaná smetana je složena z vlivu, zájmů, výhod a ekonomických vazeb.

Kdyby to tak nebylo, rozhodovalo by se celkem jednoduše. Mír je pro svět dobrý a válka špatná, platilo by podle jednoduché rovnice. Svět by se tak během jednoho maximálně dvou dní prohlášením světových lídrů ujistil v tom, že všichni stojíme v jednom táboře a bylo by jasno.

Jenže to bychom se zakousli sice do lahodné a omamně chutnající třešně, jenže za chvíli bychom museli vyplivnout pecku, která se moc pozřít nedá. A šlehačkovou lahůdku bychom spláchli při mytí nádobí do odpadu.

Z tohoto důvodu jsou postoje některých zemí k současné ruskoukrajinské válce více méně diskutabilní.

Izraelci jsou si vědomi, že jim šlehačky v posledních letech z jejich misek hodně ubylo a je potřeba se vrátit mezi hráče světové politiky první kategorie. Proto z Jeruzaléma nezní tolikrát v souvislosti s dobou holocaustu opakované Shalom, ale na místo toho pneumatiky soukromých tryskáčů ruských oligarchů klidně kreslí po asfaltu izraelských letištních ploch jednu čáru za druhou, jak brzdí v přistávacích manévrech zatěžkány majetkem těch nejbohatších Rusů stěhujících své přetékající peněženky do bezpečí bank ozdobených jarmulkami.

Ani Čína neřekla své jasné ne. Polorudému Pekingu, který jedním okem čte Marxův Kapitál a druhým pošilhává po nejnovějších brožurách vydaných na newyorské Wall Street, totiž dochází, že s ponořením obličeje do cizí šlehačky by se ta vlastní mohla pěkně zdrcnout. Přesně tak totiž může dopadnout nyní ne zrovna jistá čínská ekonomika, pokud se vládci Zakázaného města rozhodnou v nastalé monstrozně se rozrůstající ruskozápadní hospodářské válce hájit zájmy Kremelské zdi.

A jak jsou na tom Turci? Ti už mnoho let sní o tom, že konečně ušlehají osvěžující koktejl smíchaný z mléka evropských krav, do kterého ale stále přilévají mléko osmanských koz a ovcí. To ale nejde – nelze hájit a chtít výhody prosperujícího Západu a přitom stále oprašovat mapy velké Osmanské říše a snít o tom, že znovu potáhne turecký půlměsíc na Vídeň a druhým šikem na Astrachaň.

I proto si zaslouží víc než respekt a uznání trojice představitelů středoevropských států Česka, Polska a Slovinska, kteří se včera rozhodli, že to přeci jen skusí s tou jednou třešní. Vyjádřili podporu, dodali sílu, ukázali jednotu a celý svět najednou zjistil, že to vůbec není málo.

Na slovo se nezmohl ani Elysejský palác a z Bruselu se ozvalo jen téměř neslyšné brumlání. Ursula a Emmanuel jistě chtěli víc. Kralevic francouzské politiky se ve svých představách určitě nechal unášet mátožným snovým obrazem plným košů karmínových třešní, které by mu jako zprostředkovateli mírových jednání přinesly nejen prodloužení nájemní smlouvy na adrese Prezidentský palác, ale možná i Nobelovu cenu za mír.

Jenže tři muži středoevropského regionu se už včera zakousli do té třešně. Možná nebyla tak sladká, třeba měla trpkou chuť. A dost možná, že i když jim brzy zůstane v ústech jen ta pecka, dají se s ní dělat divy. Třeba se dají trefit do oka ti, co stojí mlčky kolem a čekají, až potečou proudy šlehačky.